22. 1. 2009
Vážený pane doktore,
po přepadení na ulici jsem skončil v nemocnici v bezvědomí, s otřesem mozku a několika zlomeninami lebečních kostí, které vyžadovaly následnou operaci. Vše to bylo nepříjemné, ale zaskočila mne ještě jiná věc. Od chvíle, kdy jsem se probíral k životu, jsem kolem sebe nepříjemně vnímal hrající televizi. Jak jsem nabíral sílu, po několika dnech jsem se začínal bránit, ale mé vítězství bylo vždy jen dočasné, v zaběhaném systému a předpisech nemocnice jsem neměl oporu. Připadá mi to absurdní. Tradovalo se, že ticho léčí. A já jsem toužil jen ležet, chvíli koukat z okna, chvíli přemýšlet, chvíli číst, spát. Tím snad člověk nikoho neomezuje. Jenže pacienti kvůli mým výhradám začínali být nenávistní. Přitom je tolik způsobů, jak zaplnit volný čas. Když se ale na Vás víc než 15 hodin v kuse „valí“ Nova, to by udolalo i zdravého. Natož v situaci, kdy člověk sotva dýchá. Jestli někdo bez TV nemůže žít, nabízí se několik řešení. Ale ono ticho, které léčí, by prostě měl být standard, na který má každý pacient právo. Obávám se ale té nesporné většiny, které rámus vyhovuje a personál je rád, když pacienti „nezlobí“. Bude-li se ale běh světa řídit požadavky většiny, tak to můžeme rychle všichni „zabalit“. Situace pro mne byla skoro neúnosná a přitížila mi. Děsila mne představa, že bych tam strávil delší dobu než ty dva týdny. Co si o tom myslíte? Dnešní svět je plný zvuků a hluků, ale často jen rušivých. Kam přijdu do obchodu, tam hrají reklamy ze soukromých rádií atd. Jinak mohu většinu personálu jen chválit a jsem vděčný za péči lékařů i sester. Totéž platí o vybavení nemocnice (jsem zvyklý na podmínky skromnější). Rád čtu Vaše články, s pozdravem
Jan Mocek
Vítkov
Všudypřítomný zvukový smog je opravdu těžko pochopitelný, šíří se daleko agresivněji než oxid uhličitý a páchá skryté škody na zdraví. V plné síle si to uvědomí právě pacienti po úrazech hlavy, otřesu mozku, nebo s různými organickými poruchami. Můj syn byl kdysi po autohavárii hospitalizován na dětské chirurgii ve významné pražské nemocnici. Měl nařízený absolutní klid a nesměl opustit lůžko ani „na malou“. Když sestra odešla z pokoje, jeho méně přizpůsobiví spolubydlící, kromě toho, že mu „típli“ kapačku, rozložili za jeho hlavou reprobedny a „nabombili“ do nich 150 decibelový rock. Vaše televize proti tomu byla zřejmě pouhým šuměním květin. Ujme-li se v našem zdravotnictví jakákoli iniciativa typu „ticho léčí“, která kromě klaksonů v lázeňských zónách zakáže i televizní a rozhlasový randál alespoň ve stejném rozsahu jako kouření, budu všema deseti pro. Další oblastí, kde je rámus nepochopitelný, je pohostinství. Člověk by si tak rád došel občas s někým na oběd nebo na večeři popovídat. To ale skoro není možné, protože všude hraje nějaká cimprcampr Muzik, takže vlastního slova neslyšet. Nechápu, jak v tom ten personál může celý den stát, aniž by finálně zblbl. Když někam přijdu, žádám, aby to ztlumili. Když nevyhoví, jdu jinam. Mám kolegu, švýcarského profesora, který jde od restaurace k restauraci tak dlouho, až najde klid. Jinak se nedokáže najíst. Ale pane Mocku, nejsme sami. 12. duben je vyhlášen Mezinárodním dnem boje proti hluku. A v Rx jsme o tom už také psali. Klikněte si např. na http://www.zuusti.cz/aktuality/pdf/akt117.pdf a http://www.hoschl.cz/index.php?text=2909&lang=cz .