18. 12. 2008
Dobrý den pane profesore,
z vašich rozhlasových pořadů vím, že máte velmi kladný vztah k Řecku. Proto by mne zajímalo, jaký máte názor, na tamější (momentální ) společenskou situaci. Myslím nepokoje spojené se smrtí patnáctiletého mladíka....Děkuji
S pozdravem Iva Šustrová
Nerozumím tomu, přišlo to pro mne jako blesk z čistého nebe. V Řecku, zejména na ostrovech, je z pohledu turisty relativně velmi nízká kriminalita, někde téměř nulová. Navíc jejím zdrojem jsou často přistěhovalci nebo turisté. Řecké podnebí i povaha jsou příjemné, vysokou hodnotou jsou rodinné a přátelské vazby, žije se v kavárnách na ulicích, hlavním nápojem při tom není alkohol, ale káva, čmárající vypatlanci ničí fasády jen ve větších aglomeracích, venkov žije tradičně a poklidně, byť celkem chudě. V běžném styku se dodržuje slovo, spolupracovat se vyplácí víc než podvádět. Řecko je snad poslední ráj v moři právního evropsko-amerického absurdistánu, kde na zametení sněhu musíte mít legislativu a na půjčení bicyklu písemnou smlouvu. Je tam, pravda, stále poněkud relaxovanější vztah k času, k pravidlům silničního provozu a protikorupčním opatřením, ale pro našince to není zase až takový zápor. To všechno ostře kontrastuje s brutálními pouličními nepokoji, při nichž dav ničí na co přijde – a neutuchá. Připomnělo mi to cestu do Japonska počátkem devadesátých let. Tehdy jsme s kolegou postřehli, jak japonská neuvěřitelná zdvořilost, jemnost, neustálé klanění, úslužnost, podávání vizitek oběma rukama a manifestovaná pokora prudce kontrastují s agresivitou davu, který při demonstraci metal Molotovovy koktejly a zápalné lahve. U nás tomu bylo tehdy naopak. Lidé na ulici byli neurvalí, často do sebe strkali, v každodenním velkoměstském styku dosti agresivní, ale když byla demonstrace, stáli proti policejní síle s heslem „máme holé ruce“. Japonci tedy rozhodně holé ruce neměli. Podobný kontrast se ukázal nedávno v Thajsku, laskavé zemi erotiky, rajských ostrovů a usměvavých buddhů. A najednou bác, skoro občanská válka, zablokované letiště a desetitisíce rozezlených tváří v ulicích. Zdá se tedy, že viditelné charakteristiky té či oné kultury jsou podloženy nezasvěcenému oku neviditelnými pnutími, ať už sociálními, politickými, existenciálními nebo náboženskými, které čas od času vzplanou jako výbuch po léta klidné sopky. V Řecku navíc, ač opravdu nejsem paranoidní, předpokládám v pozadí současných událostí něčí zlovolný spouštěcí akt. Vystavit pár pubertálních výrostků nebezpečí tím, že je někdo ponoukne, aby házeli na policejní hlídku kamení a zápalné lahve, není žádný velký kumšt. A když hnusný záměr vyjde a něco se stane, což je pravděpodobné neb házet výbušniny na policii se opravdu nevyplácí, dál už to jede samo. Zejména, když se z podkoří společnosti vyvalí vlna, na které surfuje jedna událost za druhou.