11. 9. 2008
Dobrý večer,protože jsme stejný ročník a protože vy víte, tak se vás již delší dobu chci zeptat na jednu věc. Proč, čím je člověk starší tak myslí stále více na carpe diem. Vím,že člověk, alespoň některý, v sobě toto má bez ohledu na věk, ale já bych chtěl vědět, co to je za mozkovou chemii, že to člověka čím dál tím více pronásleduje. Existuje nějaké řešení, aby člověk v určitém věku zpomalil nebo je to snad nějaký druh deprese? Tak nevím. Díky. Štěpán Aussenberg
Já si nejsem jist, zda obecně platí, že čím je člověk starší, tím víc myslí na carpe diem („carpe diem quam minimum credula postero“ = užívej dne a na budoucnost spoléhej co nejméně). A jestliže ano, je to až druhotné tomu, že si více uvědomuje konečnost svého bytí (kdo ve třiceti myslí na smrt?) a že se mu běh času neobyčejně zrychluje. Jsou-li nám dva roky, vnímáme rok jako dlouhou dobu, polovinu celé naší existence. Jen vzpomeňme, jaká věčnost je první třída na základní škole! Když je nám deset, je rok už jen desetina našeho života. A v šedesáti je to už jen šedesátina, co ulétne jak mávnutí proutkem. Od Vánoc k Vánocům se ani nestačíme oklepat. A jak nám umírají spolužáci, ubývá sil a přibývá chorob, cítíme, že každého promarněného dne, kdy ještě trochu můžeme, je škoda. Není to chemie, je to existence. Jsou mnohá „řešení“, jak zpomalit, ale neexistuje jednotný návod. A hlavně – je otázka, zda by to vůbec bylo dobře. Vždyť jednoho dne náš osud tak jako tak zpomalí a ani se nás nebude ptát. Přijde to samo než se nadějeme, nebojte.