26. 6. 2008
Vážený pane Höschle,
v souvislosti s vydáním její knihy Rok kohouta, kterou jsem zatím nestihla přečíst, jsem si na internetu vyhledala rozhovor časopisu Marianne s Terezou Boučkovou ze 14.4. 2006, v němž popisuje zkušenosti s adopcí svých dvou synů - bohužel velmi hořké. Děti, obě romského původu a adoptované od jednoho roku věku (do té doby v kojeneckých ústavech), se nakonec na prahu dospělosti definitivně "zvrhly", tedy mj. kradou a vyhýbají se práci, ačkoli nepochybuji o tom, že v rodině našly lásku, podporu a pozitivní vzor. Vždy jsem byla přesvědčena, že milující plus rozumná (myslím zhruba asi zdravý selský rozum) výchova a pozitivní klima v rodině mají zásadní vliv na to, co z dětí vyroste. Mluvím zde samozřejmě o výchově k morálce, ne např. o inteligenci. Pokud se nemýlím, tento zásadní vliv rodinné výchovy je i jaksi všeobecně uznávaným a prezentovaným názorem. Ráda bych se proto zeptala, zda jsou Vám známy nějaké nové vědecké poznatky na toto téma. Není toto všeobecné přesvědčení nakonec zčásti mýtem? Mohou být např vrozené celé vzorce chování? Do jaké míry se na tomto špatném konci mohla podepsat absence matky/blízké osoby do 1 roku věku? Děkuji Vám. J. Černá
Téma vašeho dotazu patří k největším otázkám současné přírodovědy. Vztah vrozeného a naučeného u lidí byl donedávna mystériem. V posledních letech však došlo ve studiu tohoto vztahu k pozoruhodnému pokroku, zejména díky Michaelu Meaney z McGill univerzity v Montréalu a jeho spolupracovníkům, kteří u potkanů prokázali zásadní význam mateřského chování v prvních dnech po porodu mláděte. Mateřské chování (lízání, mazlení, pečování) přeprogramovává (nastavuje, „setupuje“) genom potomka a rozhoduje tak na celý život o jeho odolnosti vůči zátěži a o mnoha dalších rysech. Adopční studie pak ukázaly, že rozhodující je, jak se matka chová, nikoli zda je matkou genetickou či adoptivní (více viz www.hoschl.cz, do políčka „Hledat“ zadat Meaney). To by svědčilo spíše pro rozhodující vliv prostředí a podporovalo výchovný idealismus. Naproti tomu právě zkušenost s adopcí opakovaně ukazuje, jak pronikavou roli genetická výbava hraje v utváření povahy a tedy chování. Jednu idealistickou učitelku angličtiny na pražské lékařské fakultě zavraždila její dospívající adoptivní dcera, rozkrájela její tělo, nacpala do kufru a odnesla do sklepa. Tento rozpor může být dán tím, že mateřské chování „přeprogramovává“ jenom něco, že u lidí je tomu principiálně jinak než u potkanů (to je ale málo pravděpodobné) a že kritická perioda vývoje dítěte, kdy by chování adoptivní matky mohlo rozhodnout, je jiná a jinde, než se domníváme. Zatím se tedy zdá, že s mnoha povahovými vlastnostmi je tomu podobně jako s inteligencí. Prostředí může to základní genetické nastavení pouze modifikovat, nikoli zcela změnit.