21. 1. 2008
Mozek je stroj na kauzalitu (oproti nahodilosti), symetrii (oproti asymetrii), konsonanci (oproti disonanci), harmonii (oproti disharmonii), libosti (oproti nelibosti) a rytmus a synchronizaci (oproti dysrytmii a chaosu). Prožitek krásy je utvářen oscilacemi kolem rovnováh, například mírnou asymetrií. Zatímco velmi asymetrický obličej odpuzuje (Quasimodo), což evolučně představuje určitou selekční výhodu (signalizuje hrozbu, nemoc), zcela symetrická tvář působí sice zdravě, avšak uměle, až sterilně. Za krásnou je nejspíše považována tvář lehce asymetrická. Podobně v hudbě lze emoce tvarovat prací na malé ploše, jemnými odchylkami od předpokládaného rytmu, což je jedním z hlavních úkolů interpretačního umění. Vizuálně navozovaná krása aktivuje oproti ošklivosti či neutrálnímu objektu odlišné mozkové oblasti, zejména medio-orbitofrontální kůru, parietální lalok vlevo, přední cingulum a motorickou kůru. Tak jako obraz poutá pozornost, je-li v pohybu (evolučně výhodné), tak artikulované zvuky a hudba vynikají na pozadí šumu. Je pozoruhodné, že otvory v nejstarší nalezené flétně (paleolit, cca 50.000 l.př.Kr.), svědčí pro diatonickou stupnici, jak ji prakticky známe dnes. Pomocí evokovaných potenciálů lze odlišit neurofyziologické koreláty konsonance (libozvučnosti) a disonance (nelibozvučnosti). Z hlediska mozkových korelátů se v lidské kultuře hudba a jazyk vyvíjely paralelně a jejich morfologické a neurofyziologické obrazy se do značné míry prolínají. Práce se základními principy utváření vizuálního, zvukového a rytmického řádu ve vztahu k prožitku krásy a libosti resp. ošklivosti či nelibosti se v lidské kultuře formálně rozvíjely směrem ke komplikovanějším a propracovanějším formám, a to až do konce 19. století („od fujary k Beethovenovi“). Na přelomu 19. a 20. století došlo díky vědecko-technickému rozmachu k několika zásadním změnám ve vnímání světa, do té doby nepředstavitelným: k možnosti snadno a rychle vizuálně kopírovat skutečnost (fotografie, film) a reprodukovat zvuk (gramofon, rádio). Není vyloučeno, že právě tyto objevy odstartovaly dekompozici jak výtvarného umění, které již více nepotřebovalo zobrazovat realitu, tak hudby. Vývoj výtvarného umění v devatenáctém a hlavně dvacátém století můžeme demonstrovat na linii Delacroix-Manet-Cézanne-Braque-Mondrian- Malewicz. Na jeho začátku je mistrné a detailní postižení konkrétního tématu, na konci je cosi jako nukleární umění, na realitě nezávislé. Podobně v hudbě lze stopovat vývojovou linii od Wagnera přes Janáčka a Schönberga k Boulezovi. Dekomponované umění nicméně pracuje s neuronálně přednastavenými vzorci symetrie oproti asymetrii, konsonance oproti disonanci, harmonie oproti disharmonii, libosti oproti nelibosti a rytmu a synchronizace oproti dysrytmii a nahodilosti. K vytváření kontrastů navíc využívá barev a odstínů, a to jak ve vizuálním umění, tak v hudbě.
Podpořeno VZ MZ0PCP2005 MZd ČR