12. 7. 2007
Dobrý den pane doktore, jaká je praxe při příjímání pacientů k léčení na psychiatrii? V mé blízkosti se nedávno stal případ, kdy člen rodiny (23), začal postupně jevit náznaky psychické poruchy. Objevilo se u něj silně paranoidní jednání (prohledával byty známým na návštěvách, rodině telefonní čísla v mobilech s vysvětlením, že hledá někoho, kdo ho sleduje, obviňoval matku, že mu něco sype do jídla apod.). Výsledkem bylo psychické deptání jeho rodičů. Matka se obracela se žádostí o pomoc na obvodní doktory, brněnské psychiatrické kliniky aj. Všude jí bylo řečeno, že nikoho nemůžou přijmout bez jeho vědomého souhlasu nebo až na základě porušení zákona. Nakonec rodina horko těžko syna dopravila až na třetí pokus autem do psychiatrické léčebny v Kroměříži. Tam si ho po vyšetření mohli nechat max. 48 hodin, dokud nepodepíše souhlas. To se naštěstí stalo a v léčebně pak byla zjištěna schizofrenie. Tento případ je znepokojující. Opravdu je v podobných situacích rodina téměř bezmocná a v podstatě se čeká jen na to, až se psychicky nemocný/ná buď „umoudří“ nebo provede něco vskutku závažného? S pozdravem Martin Lůček
Rodina v podobných případech skutečně velice bezmocná je. Zákonná opatření, která brání v tom, aby se rodinní příslušníci mohli vzájemně posílat na psychiatrii, chrání lidskou svobodu, důstojnost a brání zneužití psychiatrie. Daní, kterou za to platíme, je praktická nemožnost pozavírat každého, kdo to opravdu potřebuje. Podle § 23 zák.ČNR č.86/1992 Sb. a s ohledem na zák. č. 240/1993 Sb. lze provádět vyšetřovací a léčebné výkony (popř. hospitalizovat) bez souhlasu nemocného pouze jde-li o nemoc stanovenou zvláštním předpisem (některé infekce jako tyfus, pohlavní choroby) nebo jestliže dotyčný pod vlivem duševní choroby či intoxikace zjevně a aktuálně ohrožuje sebe či okolí nebo jestliže nemůže dát souhlas (je např. v bezvědomí) a zdravotnický výkon je nutný k záchraně života a zdraví. Z toho mimochodem vyplývá, že holčička hospitalizovaná koncem června na příkaz soudce na psychiatrii v Motole je obětí zvůle, protože nešlo ani o jeden z těchto případů. Podle §24 zák. č.86/1992 Sb. musí příslušné zdravotnické zařízení do 24 hodin nahlásit nedobrovolné převzetí do péče místně příslušnému soudu. Soud má pak 7 dní na to, aby rozhodl o oprávněnosti takového omezení lidské svobody. Situaci ovšem mění, jestliže dotyčný či jeho zákonný opatrovník podepíší dobrovolný a informovaný souhlas s léčbou (je-li ovšem co léčit). Další 3 měsíce má soud na to, aby dal znalecky přezkoumat oprávněnost dalšího držení dotyčného v ústavu. Účinnost tohoto rozsudku zanikne 1 rok po vyhlášení, není-li v něm určena lhůta ještě kratší. Má-li být držení prodlouženo nad tuto dobu, je nutné opět znalecké vyšetření a opět rozhodnutí soudu. Rozsudek přitom nebrání tomu, aby ústav drženou osobu propustil dřív! Další komplikace mohou nastat, jestliže někdo, kdo je hospitalizovaný dobrovolně, se během pobytu na psychiatrii zhorší, ztratí náhled, začne ohrožovat sebe či okolí a chce utéct. V takovém případě se postupuje analogicky, jako kdyby měl být přijat. Převzetí do péče či k pobytu se soudu nehlásí, jestliže jde o osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům (a souhlas dá opatrovník), u jedinců závislých na drogách, jestliže mají nařízenou povinnou léčbu, v případech dobrovolné hospitalizace, jde-li o vyšetření za účelem posudku ve věcech trestních a občanskoprávních, a u nezletilých, za které dává souhlas jejich zástupce; obojí posledně jmenované může výjimečně na krátkou dobu vést ke zneužití podobně jako v případě oné holčičky. Z praktického hlediska je v případě akutního ohrožení života nebo zdraví pod vlivem nezvládnutelné poruchy chování nejúčinnější zavolat záchranku, ve výjimečných případech i policii. V ostatních případech leží břímě rozhodování na rodině popř. na přátelích či spolupracovnících. Jiná možnost prakticky není.