15. 3. 2007
Zajímal by mě fenomén, který kdysi Edgar Alan Poe popsal ve své povídce Fantóm zvrácenosti. Projevuje se u mě tak, že mám chuť skočit z výšky. Čím jsem výš, tím je pocit silnější. Nejlépe výškové budovy, skalní stěny, vodopády apod. Jen pro ten úžasný pocit lehkosti, kdy se člověk odrazí a roztáhne ruce. Jednou jsem se přistihl (jako aktivní horolezec), že mě ruka už sama chtěla vypnout karabinu nad stometrovou stěnou.To mě silně zamrazilo. Nejhorší ale je, že mě skutečně po letech tento pocit (doufám že jen částečně) přiměl šlápnout na skalní římse na volný travnatý drn a následný dlouhý pád jsem přežil jen čirou náhodou a s mnoha zlomeninami. Je to normální? Děkuji a jsem s pozdravem J.Š.
P.S. V případě uveřejnění v Reflexu bych ale byl radši, kdyby nebylo uvedeno mé jméno. Kvůli kamarádům, kteří Reflex čtou a možná by se pak báli se mnou lézt.
Nutkání skočit z výšky je nejčastěji vtíravou myšlenkou u osob s obsedantními rysy nebo u lidí trpících obsedantní poruchou (obsese=posedlost, z lat. obsessio, to od obsedere=obsadit; sedere=sedět). Vtíravé myšlenky bývají provázeny určitým napětím a úzkostí, která bývá často provázena popř. umenšována rituály a nutkavým chováním (anankasmy, kompulze). Proto se této poruše také říká obsedantně-kompulzivní (v angl. zkratka OCD). Vtíravé myšlenky mají často tzv. kontrérní charakter, např. u kněze puzení vyhrknout vulgární nebo lascivní výraz při mši. Zvláštním případem jsou obsese poporodní, kdy mladým maminkám přichází na mysl ublížit miminku a to puzení je tak strašné, že raději samy před sebou schovávají ostré předměty, nůžky a nože. Mezi rituály je nejčastější kontrolování (jestli jsem zavřel, zamkl apod.) a nutkavé mytí rukou. Postižení spotřebují kilogramy mýdla a hektolitry vody a někdy se k nám dostanou přes kožního lékaře, protože mají „sedřenou“ kůži na rukou. Vtíravým myšlenkám dotyční většinou nevyhoví, tj. z rozhledny či Karlova mostu nakonec neskočí a miminko nezabijí, ale celí se při tom vnitřním souboji zpotí. Pokud ovšem k takové neblahé události přece jenom dojde, pak nemusí jít jen o obsesi ale například o chorobným procesem odbržděnou rozumovou („frontální“ - podle čelního laloku, který kontrolu zajišťuje) kontrolu vnitřních hnutí (impulzů), nebo o Tourettův syndrom (tiková porucha spojená s produkcí vulgarismů, tzv. koprolalií) popř. o důsledek deprese (rozšířená sebevražda, kdy dotyčný „vezme svou oběť s sebou“), psychózy, intoxikace návykovou látkou aj. Na vině může skutečně být i „zvrácenost“, např. sadismus, ale to už je opravdu jiná kapitola. OCD se léčí především kognitivně-behaviorální psychoterapií. „Kognitivně“ znamená pochopení a přecvičení myšlenkových pochodů, které jsou za tím, „behaviorální“ znamená odnaučení rituálů formou tréninku. Např. u nutkavého mytí si pod dohledem terapeuta otřete ruce o podrážku u bot nebo o podlahu a pak si je celý den nesmíte omýt. Po soustavnějším výcviku tohoto typu jedno dvě omytíčka za den přinesou takovou úlevu, že jste vlastně vyléčen. Za domácí úkol zkuste vymyslet, jak by se asi behavioristicky léčilo nutkání skočit z výšky.