18. 1. 2007
Dobrý den,
zajímalo by mě, jestli je možné, že sluchově postižené děti mají jinou povahu než děti slyšící? Mám konkrétně na mysli to, že jejich paní vychovatelka mi řekla, že jsou línější. Jak je to možné? Čím je to způsobeno? A prosím pokud můžete, uveďte nějakou literaturu, kde se o dané problematice mohu dovědět víc. Děkuji Šárka P.
Řekněme rovnou, že nedoslýchaví jinou povahu tu a tam vskutku mají. Ale hned musíme zdůraznit, že pouze do určité míry a mnohdy ve směru, ve kterém to nezasvěcení ani neočekávají. Nezapomeňme, že utváření osobnosti (povahy) je zdlouhavý, náročný a mnoha okolnostmi podmiňovaný proces, který nemůže zůstat nedotčen takovými odlišnostmi od „normálního“ vrůstání do společnosti jako je tělesné postižení nebo smyslová vada. Vždyť už třeba nízký vzrůst, nemotornost nebo šlapání na jazyk dělají s povahou postižených jedinců divy, natožpak hluchota, slepota, poruchy hybnosti a podobná postižení; často se s tím nevypořádají po celý život. Nezřídka se však stane, že jejich urputné úsilí udržet svou cenu v normálním světě je nakonec úspěšnější než u běžného dítěte a z postižených se vyvinou pozoruhodné osobnosti, o jejichž hrdinství by se daly psát romány. Jejich hrdinové by i pro mnohé zdravé mohli být nedostižnými vzory. Obecně, i když zdaleka ne vždy, bývá ztráta sluchu spojena se zvýšenou podezřívavostí až paranoiditou, což je docela logické: postižení jedinci jsou v různých konverzacích mnohdy postaveni mimo hru a mohou si myslet, že se cosi „kuje za jejich zády“ nebo že se mluví o nich. Zaujímají proto k okolí ostražitý, někdy až číhavý postoj. Pokračující izolace a narušení mezilidské komunikace mohou být spojeny s podrážděností, agresivitou, náladovostí a mnoha dalšími projevy psychické lability. Rozhodně se ale nedá a priori o nedoslýchavých dětech říci, že by byly línější. Kdybyste chtěla nahlédnout za horizont těchto několika řádek, můžete otevřít například Velkého ilustrovaného průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu od J. Hrubého (1. a 2. díl, FRPSP, Praha 1997 a 1998) nebo Solovjevovu Psychologii neslyšících dětí, SPN, Praha 1997.