9. 11. 2006
Zajímalo by mě co si myslíte o tom, že dívce jako mě v devatenácti letech se líbí nebo si dřív všimnu mužů zhruba ve věku 25-45 let. Bohužel již otcové dětí. Konkrétněji muži silnější a vyšší postavy, s milimetrovým účesem (např. Peter Gabriel, Jack Nicolson, Bruce Willis..). Podílí se na tom nějak můj otec, který je téměř podobného vzhledu? Také jsem nedávno zaslechla, že dívky, které si tak vybírají
nebo spíše hledají oporu a zázemí, kterých se jim v mládí z otcovy strany nedostalo. A nejsou vyspělé.Což si myslím není můj případ. Jedná se tedy jen o věc mého vkusu, která je přiměřená mému věku? Děkuji vám za vaši moudrou odpověď.
Čtenářka Lucie z Opavy.
Dívkám skutečně často imponují muži, kteří jsou de facto náhražkou za otcovský vzor. Někdy je to ovšem tak, že součástí přitažlivé mužnosti je určitá zralost, stabilita, zajištěnost a schopnost se postarat, což jsou vlastnosti symbolizované nejen fyzickou zdatností, ale i vyšším věkem, otcovstvím, ba dokonce dědečkovstvím. Preferencí takového vzoru se zamilovaná dívka automaticky dostává do pozice frustrované dcerky s defektem z dětství, což ale zdaleka nemusí být pravda, neboť „otcovská“ figura není vždy oním primárním atraktorem, nýbrž pouhým vedlejším produktem erotického idolu. Tyto dívčí preference se mnohdy setkávají s komplementární „druhou mízou“ tatíků od rodin, kterým imponuje, že jsou sváděni sličnými příslušnicemi generace vlastních dcer, takže vymění tepláky za šortky, Pitralon za Polo a pivo za jogging..
Naopak u jinochů je často erotickým idolem „mamina“, mnohdy starší dívka či žena, nezřídka vdaná. Věk „sňatečnosti“, jak se ošklivě říká, se však u nás nedávno posunul značně směrem do vyšších věkových pásem, takže mladíkům je nyní k disposici záplava „paniček“, které jsou ve skutečnosti ještě svobodné, i když již starší, hmotně zajištěné, emancipované a po vdavkách naléhavě netoužící.
Pokud jde o vkus, dají se preferované vzory rozdělit podle předchozí zkušenosti zhruba na tři typy: v prvním případě je otcovská figura zavrženíhodná a kýžený partner je ideálně pravým opakem otce (například abstinent, jestliže otec byl alkoholik), nebo je otcovská figura nedostižná a partner ji má konečně ztělesnit či nahradit, nebo je otcovská figura náhradní, irelevantní, často se měnící, a pak sexuální chování může být těkající až promiskuitní. Poměrně vzácné jsou případy, kdy je taková debata zcela irelevantní a partnerské preference na rodičovských figurách vůbec nezávisí. Ale již to, že o tom takto napíšete, je cesta k náhledu, který může být předpokladem změny a nepropadnutí jednostrannosti.