26. 10. 2006
Slyšel jsem Vás v televizi říkat, že psychotik by se na „sofistikovaný“ podvod jako p. Doležel nezmohl. Myslím ale, že nemáte pravdu. Řada psychotiků byli zločinci. Co Vy na to?
Bernard Polesný
V televizi jsem reagoval na to, že politici stále častěji označují své názorové odpůrce za duševně nemocné a prohlubují tak stigmatizaci psychiatrie, proti které se nejen psychiatrická obec, ale i pacienti, jejich příbuzní a vzdělanější lidé vůbec snaží působit. Známe to z minulosti: kdo kritizoval Sovětský svaz, musel být duševně nemocen, neboť zdravému člověku by to strach nedovolil. Odtud zneužívání psychiatrie, tolik po listopadu přetřásané v médiích. Paradoxně už ho tu máme zase, ani si to nikdo pořádně neuvědomuje. Psychotik se může dopustit zločinu dvojího typu: buď pod vlivem psychotických fenomenů jako jsou halucinace, bludy nebo kvalitativní poruchy vědomí (např. deliria), nebo nezávisle na nich, zkrátka proto, že je zločincem i bez ohledu na psychózu. V prvém případě jde často o impulzivní nebo jinak patologicky motivované jednání, mnohdy agresivní, které může mít i obranný charakter. Postiženému mohou určitý čin nařídit hlasy, které slyší (tzv. imperativní halucinace), nebo propadne pocitu masivního ohrožení, kdy vidí ve svém okolí ďábla, pokus o likvidaci vlastní osoby či jiný dramatický komplot, a jedná jako živočich zahnaný do kouta. Jindy může jít o rozšířenou sebevraždu vinou těžké deprese, kterou trpí, a oběť takzvaně „vezme s sebou“. Většinou nejde o promyšlenou hospodářskou kriminalitu a po průkazu psychotického podkladu svého jednání bývá exkulpován (soudem osvobozen na základě znaleckého posudku) a musí se léčit. Ve druhém případě jde o trestnou činnost, která s jeho psychózou prakticky nesouvisí a posuzuje se jako každá jiná trestná činnost. Výroky našich politiků však budí dojem, jako by psychóza jako taková implikovala kriminální chování, což je značně zjednodušující a zavádějící postoj, který poškozuje naprostou většinu nevinných lidí trpících duševními poruchami. Jemnější rozlišení navíc musí také brát v potaz například také rozdíl mezi psychotickými poruchami a poruchami osobnosti (psychopatiemi), což jsou stavy, nikoliv nemoci, a jako takové jsou extrémem poměrně spojitého kontinua povahových rysů od normy až k hrubě narušenému chování. Od nich je jen krůček k sociopatiím a antisociálnímu chování, které však není specificky medicínským problémem. Toto všechno jsem se v rozhovoru pokusil vysvětlit, ale do vysílání se z toho dostaly jenom asi dvě z kontextu vytržené věty. Nicméně jsem rád, že jsem je řekl, i když věc je ve skutečnosti, máte pravdu, složitější.