27. 9. 2006
Vážený pane doktore,
lze úspěšně vyléčit "nemoc" nešťastná láska? Jak mám žít dále, když vím, že ten pravý můj nikdy nebude? Myslíte, že bude někdy možné vymazat část paměti tak, aby svit mysli byl opět neposkvrněný?
Děkuji
Hanka z Benešova
Nešťastná láska není nemoc, i když její příznaky se často nemoci podobají: zoufalství, beznaděj, hluboký žal, nespavost, nechuť k jídlu, k práci, k zábavě, sebevražedné myšlenky, nesoustředivost aj.. Zamilování samo o sobě mění filtry, které jsou předsazeny našemu hodnocení skutečnosti: milovanému objektu odpouštíme to, co jiným ne (a naopak, například u nevěry). Jeho přitažlivost jakož i poklesky hodnotíme jinými měřítky. Milovaný objekt je zcela vyňat z normálního posuzování, platí pro něj „zvláštní zákony“, může si dovolit to, co jiní nemohou. První problém nastává, když je příliš velký rozdíl mezi našimi reálnými šancemi a očekáváními, která v sobě chováme. Tato očekávání zahrnují i nároky na podobu milované bytosti („princ na bílém koni“). Zklamání je většinou důsledkem nesplněných (a často nesplnitelných) očekávání. Uvědomíme-li si tento mechanismus, můžeme na sobě pracovat ve smyslu přiblížení našich ideálů (princ) skutečným možnostem (sousedovic Fanda). To do určité míry lze. Znamená to trochu slevit z prince a snažit se na Fandovi vidět i to lepší. Absolutně vzato totiž žádný, ani ten, který je Vám navzdory Vaší touze osudem odepřen, není tak úplně ten pravý. A naopak, výběr těch, kteří by ve Vašich očích klidně mohli být „těmi pravými“, je daleko víc, než si myslíte. Co se paměti týče, jistě se cíleně vymazat dá. Přirozeně se tak děje psychologickými mechanismy (vzpomínkový optimismus), uměle zatím jen v laboratořích nebo ve sci-fi. Takže to raději shrňme zcela lapidárně: pro jedno kvítí slunce nesvítí.