23. 4. 2006
Chceme-li někoho poznat, nemůžeme se ho přímo zeptat: „jaký jsi?“. Taková otázka jednak vyvolává odpor a jednak naráží na skutečnost, že hodnocení sebe sama je u většiny z nás vytěsňováno do nevědomí a nepodléhá náhledu. Nemůžeme proto na takovou otázku dostat validní odpověď. Chceme-li se vskutku něco dozvědět, musíme zvolit nepřímý postup. Lidové návody praví: „Řekni mi, co čteš a já Ti řeknu, kdo jsi“. Analogicky bychom mohli pokračovat: řekni mi, jakou hudbu máš rád, řekni mi, jaké obrazy se Ti líbí, řekni mi, koho volíš, řekni mi, kdo Ti imponuje, řekni mi, jaké máš kamarády. Jedním z mála mechanismů, jak se vžít do druhého člověka, je projekce. Projekce by se dala jinými slovy opsat jako „podle sebe soudím Tebe“. Do druhých lidí se vžíváme tak, že si představujeme sebe v jejich situaci, že se snažíme podívat se na svět jejich očima a od toho odvodit, jaké mají úmysly. Jaký bych byl já, kdybych měl rád tyto knihy, tuto hudbu, tyto přátele, tyto barvy, tyto skladatele, tyto postavy v dějinách. Podezíráme-li někoho ze špatných úmyslů, znamená to mimo jiné, že si myslíme, že kdybychom byli v jeho situaci, měli bychom ony špatné úmysly. Možná bychom je zaplašili, možná bychom je neuskutečnili, ale určitě by nás napadly, jestliže nás napadnou, i když si to pouze představujeme. Kdybychom chtěli proniknout do duše novináře, měli bychom mu všechny tyto otázky položit. Z odpovědí bychom pak s převahou nezávislého profesionála poskládali obraz novinářovy duše. Miloš Čermák nás však v knížce, kterou právě otvíráte, všechny předešel. Ač sám novinář, píše, co si myslí o novinářích. Je to tak trochu jako když Kréťan řekne, že všichni Kréťané jsou lháři. Máme mu to věřit? My všichni náruživí čtenáři svých podpisů. Hledáme posedlého grafomana. Když komentátor přemýšlí, proč ho nikdo nemá rád. O ratlících, co kritizují naši skvělou práci. Experti a další přátelé na telefonu. Novináři samozvanci, političtí ztroskotanci. Jsme stále stejní. Doběstřední, omylní a zaujatí. Proč nám všichni ti prolhaní hajzlové stále lžou? Proč někdy tiskneme lži a jindy netiskneme pravdu. O konci nevinnosti. Kdo by nechtěl Pulitzera? Jak dobře zpeněžit tajemství….
Jistě jste si někdy při četbě nemilosrdných komentářů, nelítostných zpráv a bulvárních odhalení položili otázku, zda novinář může být také věrný, zda umí udržet tajemství, zda se na něj můžete spolehnout, zda může mít přátele, zda je schopen nepodrazit, zda může být pravdomluvný, svědomitý a poctivý. Přímá odpověď na takovou přímou otázku je téměř nemožná asi tak, jako na naši úvodní otázku Jaký jsi? Chce se novinář zalíbit? Chce někomu imponovat? Chce se proslavit? Chce provokovat? Chce změnit svět nebo si chce jen vydělat peníze? Chce zraňovat lidi? Chce svrhnout vládu nebo jí sloužit? Je to člověk jako každý jiný? Cesty k odpovědím na takové otázky bývají dlouhé a klikaté. Prozkoumáme-li ale novinářův svět ze všech stran spolu s někým, kdo toto teritorium tak důvěrně zná, jako Miloš Čermák, můžeme být k odpovědím nenásilně, avšak o to přesvědčivěji přivedeni. Kdo o to stojí, má výbornou příležitost: otočit list a začít číst.
(bez záruky)