7. 7. 2006
Čím to, že je smrt v přímém přenosu pro některé lidi atraktivní? Je to výraz deviace (jednotlivců, společnosti v této fázi vývoje), nebo je snaha prolomit jedno z posledních tabu naší civilizace pochopitelná?
Odpověď není paušální, protože na přitažlivosti lidského neštěstí (zprávy), havárií (čumilové), požárů, násilí apod. se podílí několik činitelů. Je to především obecná (a zřejmě vrozená) potřeba vnímat a zapamatovat si situace, kdy se někomu něco hrozného stalo, neboť to jednak přináší úlevný pocit "že se to neděje mně" (proto špatné zprávy jsou mezi nezůčastněnými s vyslovenou chutí ihned předávány dál) a za druhé je to zdroj poučení, který pomáhá přežít. A právě význam pro přežití zřejmě udržuje tuto vlastnost jako evolučně výhodnou (stabilní strategii). Mimo to ale může jít skutečně o poruchu, ať již osobnosti v širšim slova smyslu nebo specificky v oblasti sexuálních preferencí či způsobů. Odtud ony sadomasochistické (násilí), voyeurské (čumilové), nekrofilní (mrtvoly) a další prvky, které jsou v preferencích a v chování konzumentů takových filmů obsaženy. Nemyslím si, že by šlo o snahu prolomit jedno z posledních tabu naší civilizace: smrt už dávno není tabuizovaná, pouze se přesunula z náměstí, kde se pořádaly veřejné popravy, či z ulic plných mrtvol během morových ran, na obrazovky televizorů a počítačů. Děti i dospělí "vraždí panáky" bez ohledu na věk, jaképak tabu. Jde tedy spíše o konvergenci několika činitelů, z nichž jedním je i poměrně snadná dostupnost obrazového materiálu s krví a mrtvolami. Ještě ne tak dávno musel člověk cestovat až do Louvru, aby viděl Salome s hlavou Jana Křtitele na podnose či stříkat krev v bitvách na velkých plátnech a tonout mladé mučednice. Dnes to máme doma i s pohybem a v libovolném množství. Nabídka někdy stimuluje poptávku, nikoli pouze obráceně.