29. 6. 2006
Vážený pane doktore, moje kolegyně se nedávno svěřila, že je obětí domácího násilí, přičemž za manželem stojí jeho matka, která jí ordinuje utišující prostředky a díky známostem nemá problém "šoupnout" ji do ústavu. To se nyní stalo. Vzhledem k tomu, že tato paní bývá napadána přímo v domě milenkou manžela, na němž byla donedávna i finančně závislá (manžel bohužel je ve vyšší veřejné funkci) a přesto nám v práci rozkvétala, neboť byla pečlivá a často chválená, čekala bych spíše zhroucení, odpovídající normální reakci na momentální přetížení. Tady se nelze na nikoho obrátit, ale pokud byste měl zájem pomoci, pokusila bych se Vám sestavit cosi jako anamnézu. Věřím, že vyšetření nezávislého odborníka by pomohlo, ať už je pravda jakákoliv. Samozřejmě chápu, že jste vytížený, ale chci kolegyni pomoci - už začala přemýšlet o nápravě věcí (domácího násilí) - a najednou je hospitalizovaná. Prozatím děkuji. Pouze prosím, neuvádějte mé jméno, pokud prosbu nějak zveřejníte. Ihned by se vědělo, oč jde a byl by malér i v práci. Tam je nařízeno mlčení. Děkuji ještě jednou. XY, místo neuvádět
Váš příběh má tři důležité aspekty. Za prvé ukazuje obtížnou řešitelnost domácího násilí, které mnohdy zůstává utajeno („co se doma uvaří, to se doma sní“) a je obtížně prokazatelné. Převážně nejde o psychiatrický problém a je třeba obrátit se na orgány činné v trestním řízení. V tom Vám víc neporadím.
Za druhé naznačuje možnost zneužití psychiatrie k vyřizování si osobních sporů a odstranění nepohodlných jedinců. Jsem hluboce přesvědčen, že toto dnes není možné. Nedobrovolné přijetí na psychiatrii je výslovně omezeno na situaci, kdy dotyčný pod vlivem choroby bezprostředně ohrožuje sebe nebo své okolí. Takové přijetí se musí hlásit do 24 hodin místně příslušnému soudu. Soud pak posuzuje jednak zda přijetí bez souhlasu pacienta bylo v souladu se zákonnými důvody (do 7 dnů), jednak přípustnost jeho dalšího držení ve zdravotnickém zařízení (do 3 měsíců). Expertízu přitom nemůže podávat ten, kdo hospitalizaci nařídil. Takových pojistek je v celém procesu ještě víc a vedou k tomu, že prakticky neřešitelným problémem se dnes naopak stává léčba lidí, kteří jsou sociálně nesnesitelní, ale na onemocnění nemají náhled a léčit se nechtějí. Rodiny si zoufají a psychiatři jsou bezmocní. Není proto možné, aby tchýně jen tak dala snachu "šoupnout do ústavu“, protože „má známosti“.
Za třetí, Váš dotaz možná vychází z falešné představy, že mediálně známé postavy jsou v konkrétní (a jim vzdálené) situaci způsobilejší konat než jejich anonymní, avšak zkušení kolegové, z nichž někteří to mají přímo ve Vašem městě v popisu práce. Ve skutečnosti tomu tak není. A nakonec – mám tu zkušenost, že zařizuje-li psychiatrickou konzultaci či péči „kamarádka“, rodina nebo známí, téměř vždy se ukáže, že všechno je jinak. A lékař, ten má hájit zájmy pacienta i za cenu, že se ne vždy kryjí se zájmy jeho okolí.