24. 4. 2006
Volby nejsou soutěží á la „Česko volí SuperStar“, nýbrž výběrem mezi alternativami dalšího politického směřování země. Z tohoto pohledu pro mne není rozhodující ani tak mediální obraz jednotlivých politiků, jako spíš jejich program a základní principy, na kterých je vybudován. Toto maje na mysli, jemné rozlišování kandidatur navzájem se podobajících příštích „jazýčků“ na koaličních vahách si pro sebe škrtám. Snažím se ujasnit si, zda upřednostňuji „jistoty“ teď a tady, sociální sítě pro všechny bez ohledu na to, jestli pomoc potřebují a jestli se sami o něco snaží, a zda mé pojetí spravedlnosti zahrnuje osobní závist vůči úspěšnějším a majetnějším. Nebo zda bych raději kladl důraz na individuální svobodu a odpovědnost, byť svoboda a odpovědnost přinášejí riziko neúspěchu. Zda míra, v jaké stát zasahuje do mých soukromých věcí, je pro mne přijatelná. Zda chci brát ohledy na budoucí vývoj hospodářství (zadluženosti) této země. Zda mi vadí nebo nevadí mandát založený na spolupráci s komunisty.
Zároveň přitom dbám, aby politika nenarušovala mé osobní vztahy, lásky a přátelství. Proto také, nejsa politikem, považuji svou volbu za svou osobní věc. Tajná volba, na rozdíl od kdysi „manifestačních“ komunistických, mi zaručuje svobodu rozhodování. Hovořit o ní před ostatními lze jen z vlastního rozhodnutí, dobrovolně, asi jako o výplatní pásce. Jakákoli medializace v tomto ohledu vytváří určitý tlak, který může míru svobody rozhodování, byť jen náznakem, přece jenom ohrozit.
Argument, že tu a tu stranu volit nebudu, protože když byla u moci, zklamala v tom či v onom, ihned zavrhuji, protože platí do slova a do písmene o každém, kdo kdy u moci byl. Taková argumentace tedy není použitelná pro jakékoli rozlišování. Kdybychom ji nezavrhli, byli by a priori zvýhodněni ti, kteří zklamat ještě nestačili. To je mechanismus, jakým stoupají preference Zeleným. Přál bych jim, aby dostali šanci splnit nadměrná očekávání, která do nich mnozí vkládají, ale obávám se, že se spíše naplní realističtější předpověď; ta říká, že vinou vysoké vnitřní nesourodosti osobnostní i programové dojde k brzkému rozpadu strany. (Mimochodem komunisté si kdysi zajišťovali stabilitu strany neustálým vylučováním svých členů, které obviňovali nejen z levicových (sic) a pravicových úchylek, ale i z centrismu!).
Za nejdůležitější považuji aktivní účast ve volbách. Odmítat zodpovědnost v těžkém rozhodování a tím se mravně vyvinit ze všeho, co se v politice děje, by uměl každý. Kdyby to však každý vskutku udělal, nestačili bychom se možná divit, kdo by to celé vyhrál. Srovnal by nás do latě a příště už bychom ho volili třeba zas na 99,9%.
(bez záruky)