13. 4. 2006
Mnoho mladých lidí se teď dává tetovat. Je to normální?
Jaroslava K., Praha
Problém je především v tom, co je to „normální“. Pokud jde o duševní onemocnění zařaditelné podle Mezinárodní klasifikace nemocí, nesetkal jsem se ještě ani jednou s případem, kdy by tetování bylo jednoznačným projevem některé z nich. Je ovšem pravda, že tetovat se dříve nechávaly určité typy osobností, často s nižším IQ, pohybující se v určité sociální skupině. To však neznamená, že by tetování samo o sobě bylo specifickým příznakem nějaké odchylky. Tetování jsme vídali celkem pravidelně u vězňů, zejména recidivistů (čára kolem krku s nápisem „Zde odříznout“, na penisu „100%“), u drogově závislých, u námořníků (kotvy), u řidičů kamionů, u „světských“, někdy u barmanů a prostitutek. Ty doby jsou však dávno pryč a dnes se dává tetovat kde kdo včetně dětí „z lepších rodin“. Tetování už není výrazem příslušnosti k určité subkultuře, ale spíše estetického vztahu k tělesné kráse a vyjadřuje určitý názor na svět, na vlastní vzezření a na vztah k autoritám (rodičům ze staré školy). Minulý týden jsem se setkal s pohlednou mladou ukrajinskou pracovnicí Světové zdravotnické organizace, která měla na rameni vytetovanou ještěrku. Zeptal jsem se jí, zda je to tetování dočasné nebo trvalé. Hrdě odvětila, že trvalé, a že má podobné obrázky ještě i jinde po těle. Zajímalo mne, jestli domyslela, jak se ty obrázky budou vyjímat na svraštělé kůži, až bude jednou třeba ležet jako devadesátiletá babička napojená na hadičky na gerontologickém oddělení. Strašně ji to popudilo. „Vy mluvíte jako moje máma! Kašlu na to, co bude v devadesáti, žiju tím, co je teď!“. Nakonec jsme se usmířili, protože jsem musel svůj postoj v rámci fair play upřesnit: „to, co je teď, se mi opravdu líbí, a vaše ještěrka je nádherná. Kdybych byl Vámi, možná bych si ji dal taky vypálit“. Nesnažme se tedy patologizovat všechno, co není v souladu s naší vlastní stupnicí hodnot. A přiznejme, že se nám to na někom a někdy líbí. Když se tak nad sebou zamyslím, shledávám, že jediný důvod, proč ještě nemám čínský znak na rameni, je představa, že bych s ním byl jako dědek, ležící s prostatou na urologii v Kotěhůlkách, poněkud trapný. Ne každý se však trápí podobnými ohledy a nám ostatním do toho vlastně nic není, pokud se z našich peněz, vybraných na zdravotním pojištění, neplatí léčba zdravotních komplikací a následků všelijakých piercingů, propíchaných pysků, víček a pupíků.