16. 2. 2006
Dobrý den,
Předem bych chtěla poděkovat za výborné články, které si v Reflexu vždy přečtu jako první. Ráda bych se zeptala na Váš názor na přenos fobií na partnera jen tím, že s ním sdílí domácnost. Konkrétně se jedná o agorafobii. A zda je možné přenést podobné problémy i na děti eventuelně další spolubydlící. Tedy jestli se u nich mohou projevit příznaky fobie bez vnější příčiny jen proto, že bydlí s fobikem. Léčí se pak taková choroba jinak než normálně? Děkuji, s pozdravy T.P.
Podíl vrozeného a naučeného je vinou nedostatku dobrých genetických studií v případě chorobných strachů (fobií) stále předmětem dohadů. Převládá názor, že úzkostné poruchy, mezi které fobie patří, jsou převážně naučené. Jejich etiopatogeneze (původ a rozvoj) je často vykládána v rámci teorie učení. Fobické chování totiž lze vypěstovat přímým nebo zástupným podmiňováním. Při přímém podmiňování se strach učí z vlastní zkušenosti (např. se přímo spojí panický záchvat s agorafobickou situací jako je otevřené prostranství, dav, aj.), kdežto při „zástupném“ podmiňování je strach naučen nepřímo, pozorováním strachu u druhých, získáním informací nebo poučením od někoho jiného. Psychoanalýza ponechává ve vysvětlení fobií značný prostor též působení jednorázové rané traumatizující zkušenosti, ale dnes víme, že to není častý případ (např. záchvat paniky při jízdě metrem v dětství). Častějším mechanismem je opakování čím dál tím nepříjemnějších pocitů, které vedou k vyhýbavému chování, jež pomocí tzv. operantního podmiňování agorafobii utvrdí a udržuje. Bludný kruh agorafobie zahrnuje spouštěče (např. cestování hromadnou dopravou), automatické myšlenky (Co když omdlím?), emoce (panika), chování (únik, vyhýbání se situaci, doprovod), tělesné reakce (bušení srdce, slabost, dušnost) a sociální důsledky (závislost na partnerovi, nemožnost nakupovat, nezaměstnanost). Pro geny zde není mnoho uplatnění, snad s výjimkou odolnosti resp. zranitelnosti (vulnerability) vůči traumatizujícím vlivům. Někdy se hovoří o tzv. sociální dědičnosti, kdy se porucha přenáší buď nápodobou (zástupným podmiňováním) nebo tím, že „nakažené“ osoby sdílí stejnou traumatizující zkušenost (stejné prostředí, v němž je skryta příčina). Extrémním případem sociálního přenosu onemocnění je tzv. indukovaná psychoza, „ve dvou“, fr. folie a deux. Po oddělení postižených od sebe se pozná, kdo byl prvotně nemocen a kdo „nakažen“ (fobie však nejsou psychozou). Léčba fobií by měla tak jako tak zahrnovat edukaci (poučení o těchto mechanismech), kognitivní rekonstrukci (oprava automatických myšlenek) a stupňované expozice (vystavování pacienta situacím, kterých se obává – cosi jako otužování).