26. 1. 2006
Vážený pane Höschle,
mám zaměstnance, který je zoufalý ze své bezmocnosti při výběru svých partnerek. Zcela propadá ženám s vulgarnim sex-appealem. Je si dokonce vědom, že podléhá efektu 'růžových brýlí', ovšem prý proti tomu nemůže nic udělat. (Je např. schopen dotyčnou chválit jako znamenitou kuchařku, i když ona prokazatelně umí připravit pouze jediný pokrm - řízek). Já u něj navíc pozoruji tendenci k oblibě žen s tzv. 'Kinderschema', tedy okrouhlou tváří, malým nosíkem a velkýma kulatýma očima. Existuje nějaká korelace mezi těmito dvěma fenomény? Mohl byste vysvětlit, co je jejich příčinou a jak se jim 'bránit'? Mnou navrhovanou konzultaci psychologa zatím odmítá.
Diky, Petr Bystroň
P.S.: Mimochodem: Vaše rubrika je super! Čtu ji radši než své vlastní články. A to je co říct;-:)
Podněty spouštějící sexuální chování jsou poměrně triviální a většinou mají s vařením málo společného. K dostatečnému ocenění majetku či kuchařského umění jakožto sexuálních atraktorů je většinou třeba zapojit o něco vyšší nervové funkce, a to se ne vždy a ne každému daří. Kdysi jsme vyšetřovali pacienta, který se nouzově ukájel se slepicemi v sousedově kurníku. Byl to dobrák od kosti, pracant, který žil osaměle a příliš rozumu nepobral. Když jsme se ho ptali na vztah k ženám, popisoval mimo jiné, že se mu líbí spíš „takové macaté, aby bylo co do ruky“. O hodinu později, když vyšetřování dospělo až ke slepicím, byl dotázán, zda v tom kurníku popadl jakoukoliv, ber kde ber, nebo zda měl mezi nimi nějaké favoritky. Zcela zákonitě odpověděl, že popadl vždy nějakou „takovou macatější, aby bylo co do ruky“. Tyto mechanismy, poměrně uniformní napříč přírodou, jsou u člověka samozřejmě kulturně převrstveny, zejména pokud jde o výběr životního partnera. Všimněte si však, že „prototyp manželky“ je zpravidla odlišný od prototypu sexuálního objektu, jaký si muži (samci) vybírají např. při návštěvě nevěstince. Většina mužů lačně obhlíží sličné servírky, ale málokdo při tom myslí na věrnost nebo na sňatek. U Vašeho zaměstnance (připusťme provizorně, že nemluvíte o sobě), je tento rozpor zřejmě nedostatečně vyjádřen, což se někdy stává, a tak tyto prototypy u něho do značné míry splývají. Pomineme-li konzultaci u odborníka, kterou dotyčný odmítá, pak jedinou obranou proti celoživotní katastrově je pevné rozhodnutí neženit se, dokud jej opakovaná zkušenost přece jen nepřivede ke změně postoje. K tomu sice nemusí hned tak dojít, ale do té doby vlastně o mnoho nejde: proti gustu žádný dišputát, a těch pár kolegů, co mu ty „vulgární typy s nevinným obličejíčkem“ závidí, by si mělo uvědomit, že jsou na tom z dlouhodobého hlediska vlastně líp.