19. 1. 2006
Dobry den,
Slyšel jsem, ze existuje tzv. syndrom vyzutých bot u lidí, kteří se těsně před smrtí nějakým reflexem snaží zbavit svých bot. Viděl jsem několik fotografií z míst různých neštěstí a havárií a je pravda, ze téměř všechny oběti neměly boty. Tušíte, co může vést člověka k tomu, ze se těsně před smrtí snaží zbavit svých bot? Děkuji za odpověď. Petr Václavek
O syndromu vyzutých bot nevím, ale upozorňuji, že je to možná vinou mé neinformovanosti. Ptal jsem se své dcery, která je záchranářka, jezdila s rychlou sanitkou k různým neštěstím, pracovala na urgentním příjmu, kam vozí raněné, a také se jako horolezkyně připletla k několika katastrofám s mnoha mrtvými. Ani ona o takovém syndromu nic neví a teprve po mém dotazu si vzpomněla, že kdesi na Kavkaze a v Kyrgyzstánu viděla raněné či mrtvé bez bot, ale nemyslí, že by to bylo pravidlo. Než jsem ale Váš dotaz odložil jako mnou nezodpověditelný, napadlo mne, že bychom si na něm mohli ukázat, jak je to s důkazy v lékařském výzkumu. Předpokládejme, že „syndrom vyzutých bot“ je někde popsán. Pak k tomu mohlo dojít například takto: 1) poprvé ho popsal na svých cestách žák Járy da Cimrmana, který se zúčastnil záchranných prací po neštěstí výletního parníku v karibské oblasti; téměř všichni vylovení rekreanti byli bosi; 2) syndrom se dále opakovaně vyskytl při zemětřesení, zejména došlo-li k němu v tropickém či subtropickém pásmu; 3) zemětřesení se často vyskytuje v islámském světě; mnoho raněných muslimů nemá boty na nohou; 4) přírodní katastrofy se často valí na ty nechudší oblasti světa; mnoho raněných chudáků je ku překvapení Evropana bez bot; 5) podstatnou proporci světových katastrof představují záplavy a povodně; většina zachráněných „plavců“ nemá boty; 6) letecká neštěstí jsou sice velice vzácná, ale mají velkou publicitu; zejména na dálkových letech si některé z obětí před tím, než došlo k havárii, zuly boty.
Takto a podobně to máme s kauzalitou v medicíně, kam se podíváme. Proto je výzkumná práce tak vzrušující. Výsledné pravdy mi připomínají zkušenost mého kamaráda z dětství. Jeho učitel hry na violoncello mu vždycky říkal, jak se pozná, že cellista hraje opravdu dobře: tak, že jedno oko v sále nezůstane suché. Byl totiž cellistou v krematoriu.