1. 1. 2006
Vážení a milí posluchači Českého rozhlasu 2 Praha,
máme vzácnou příležitost sdílet spolu první vteřiny a minuty nového roku 2006. Děje se tak téměř magicky, v noci, na vlnách neviditelného éteru. Zkusme si představovat jeden druhého, zkusme vykreslit v naší obrazotvornosti různopestrá prostředí a situace, ve kterých se v tuto chvíli ocitáme. Mnohá jsou jistě radostná, plná bujarého veselí, alkoholu, polibků, lehkomyslnosti a optimismu. Mohu-li tímto hlasem vůbec přehlušit ctěnou společnost, pak pouze proto, abych byl také trochu při tom, abych byl součástí té atmosféry vzájemnosti a porozumění, a abych Vám všem popřál hodně štěstí a radosti. Nezapomeňme však, že jsou v životě chvíle, kdy k dosažení onoho štěstí je třeba se uskromnit, pokorněji sklonit, vzít ohled na druhé a uvědomit si vlastní slabost, vlastní zranitelnost a vlastní konečnost.
Jiná prostředí jsou i v tuto chvíli tichá. Jsou to osamělé domácnosti těch, kteří nesdílejí obecné veselí, těch, kdož žijí osamoceni, opuštěni, nebo jsou nemocní, hospitalizovaní v ústavech a léčebnách, těch, kteří prodělali velikou ztrátu, kterým někdo blízký odešel a bolestně chybí, těch, pro které tento den neznamená radost, ale spíše utrpení. Nezavírejme v tuto chvíli oči před lidskou opuštěností a lidským neštěstím. Popřejme si všichni vzájemně naději, která neumírá, naději, která nám dodává sílu žít a vzdorovat nepřízni osudu, naději, která nám pomáhá vstát z prachu u cesty, když nás všichni odvrhnou. Uvědomme si, že jsou nás zástupy, kteří máme jeden druhého, že jsme naladěni na stejnou vlnu, že svou naději sdílíme, a že máme ideály, které nezradíme. Popřejme si všichni vzájemně do nového roku především dobré zdraví, spolehlivé přátele, dobrou mysl, hodně legrace, a hlavně trvalou možnost podílet se na svých osudech, mít vliv na události kolem nás, vylepšovat drobnou mravenčí prací osudy své i svých blízkých.
Přelom roku bývá vždycky povrchní záminkou k různým předsevzetím (jako přestat pít, kouřit, začít hubnout, cvičit, učit se jazyky), která však vyprchají s prvním ranním rozbřeskem. Je to lidské a opakuje se to každým rokem. Pojďme to ale dnes vzít za jiný konec. Pojďme si slíbit něco jiného. Pojďme si říci, že kdykoli klesneme na duchu, kdykoli se přistihneme, že někomu závidíme jeho úspěch, zdraví či majetek, uvědomíme si záludnost našeho národního rysu, který by se dal vyjádřit úslovím „před pány stýská si, za vraty výská si“ a uděláme všechno pro to, abychom ho u sebe potlačili. Za domácí cvičení si každý zasaďme do duše nehynoucí pocit vděčnosti za to, že máme svobodu slova, svobodu vyznání a svobodu podnikání a udělejme všechno pro to, aby nám ji už nikdy nikdo nemohl nejenom vzít, ale ani omezit. Až uslyšíme volání vůdce, vykreslujícího atrapu nepřítele, až nám bude přebíhat mráz po zádech při jeho písních, řekněme si „dost“. Tomuto nebudu napomáhat. Pojďme udělat všechno pro to, abychom i nadále mohli být hrdí a pyšní na svou malou, ale nádhernou zem, plnou úžasných lidí. Aby už nikdy nikoho nenapadlo odsud odejít, emigrovat, hledat svobodu jinde. Musíme ji hlídat jako ostříži. Právě letos k tomu budeme mít příležitost. Zachováme-li si všichni, bez ohledu na prostředí a situace, ve kterých se nyní právě slyšíme, dobrou mysl, bude dobrá i skutečnost. Svět bude takový, jaký ho utvoříme. Platilo to vždycky a bude to platit i v následujícím roce 2006. Quoad bonum, felix, faustum fortunatumque eveniat.
-bez záruky-