28. 12. 2005
Farmakologické gumování paměti
Cyril Höschl
Paměť živých tvorů patří k těm mohutnostem, které plní svou adaptivní funkci nejlépe tehdy, je-li jejich míra naplněna, nikoliv však překročena. Ostatně ve vývoji živé hmoty platí dost obecné pravidlo, že je-li něčeho málo, je to špatně, a je-li toho mnoho, je to také špatně. Paměť, podobně jako bolest, je jistě nezbytnou podmínkou přežití ve složitém a mnohdy nepřátelském světě. Triviálním příkladem důležité role bolesti pro přežití jsou ona pověstná rozpálená kamna. A právě na nich si lze předvést i nezbytnost paměti: co by našemu poučení bylo platné spálení, kdybychom si ho nezapamatovali. Paměť je běžně považována za něco jednoznačně pozitivního a kýženého, čeho se stále nedostává a co je třeba pouze posilovat. Příkladem je lékařské úsilí napřené proti demencím a snaha nalézt lék proti zapomínání. Málo se při tom upozorňuje, že i opak může být zdrojem trápení. Fenomenální jedinci s tzv. hypermnézií, kteří nejsou schopni zapomenout ani sebenepotřebnější zbytečnosti, mohou sice tu a tam využít své poruchy k mistrovství v šachu či k cirkusovému předvádění výkonů své paměti, ale jinak jsou natolik zahlceni podružnostmi, že je to může neurotizovat a znevýhodňovat v běžném fungování. A přidá-li se k tomu nadměrná podezíravost a vztahovačnost, může se u nich rozvinout zcela neprůstřelná paranoidní psychóza. Dalším příkladem, kdy jinak adaptivní zapamatování může působit chorobotvorně, je tzv. posttraumatická stresová porucha (PTSD). PTSD vzniká po válečných hrůzách, přírodních katastrofách, mučení, vraždách, zemětřesení, výbuších, autohaváriích, znásilnění aj. Hlavním příznakem vedle deprese a úzkosti jsou tzv. flashbacky, neboli živé znovuprožívání traumatizující události. K tomu přistupuje vyhýbavé chování, kdy postižený se vyhýbá čemukoliv, co připomíná traumatizující situaci (nesedne do auta, do letadla, nenechá na sebe sáhnout od muže). Navíc trpí nespavostí, podrážděností, nesoustředivostí, lekavostí. PTSD se léčí jak psychoterapií, jejímž úkolem je rekonstrukce traumatické události, její abreakce (odreagování) a podpora pacienta vedoucí k pocitu bezpečí, tak psychofarmaky, zejména antidepresivy, anxiolytiky (léky proti úzkosti), a k potlačení tělesných příznaků (bušení srdce, pocení) betablokátory.
Poslední příklad lze nahlížet jako typickou ukázku patologicky přehnaného zapamatování, kdy traumatická vzpomínka ovládá maladaptivně (nepřizpůsobivě) ostatní psychiku a narušuje běžné fungování postiženého. Z tohoto pohledu by stálo za to blíže prozkoumat mechanismus, jakým se tak děje, a pokusit se vyvinout lék nebo psychoterapeutickou techniku, která by patologickou vzpomínku buď dokázala vymazat nebo alespoň dezaktualizovat (jako v oné anekdotě, kdy ‘vyléčený‘ pacient vděčně hlásí „pane doktore, mockrát děkuju, sice se ještě pomočuju, ale už mi to nevadí“). Proces zapamatování je díky rozvoji neurověd v poslední době do značné míry již zmapován. Traumatizující podnět z vnějšího světa projde smysly, nabudí v mozku výdej stresových hormonů a ty mj. zajistí „nadměrné“ zapamatování. Za normálních okolností je žádoucí, aby si živočich dobře zapamatoval, co ho ohrožuje. Nadměrné znovuvybavování vzpomínky pak ale dále zvyšuje výdej stresových hormonů a tím se uzavírá patologický okruh rozvoje PTSD. Jedním z jeho mezičlánků je noradrenergní aktivita v mozkovém jádře zvaném amygdala. Lze si představit protětí tohoto kruhu podáváním například opiátů nebo tzv. alfa-2 agonistů, kteří výdej noradrenalinu snižují. Další možností je zablokovat v mozku receptory pro noradrenalin podáním tzv. beta-blokátorů jako je propranolol. Tím se omezí nejenom tělesné příznaky stresu (bušení srdce), jak se dosud mělo za to, ale i hormonálně zajišťované nadměrné zapamatování a následné podmiňování strachu. V několika kontrolovaných studiích se skutečně ukázalo, že podávání beta-blokátorů po traumatu omezilo rozvoj PTSD, podobně jako opiáty podávané dětem při popáleninách. Tyto výsledky vedly nedávno k senzacechtivým novinovým zprávám o „droze na zapomínání“ a spekulacím o psychologických dopadech podávání takové látky („vojáci budou vraždit bez zábran“) apod. Všechno to jsou (zatím) naprosté nesmysly. Beta-blokátory u nás dlouhodobě používají desetitisíce hypertoniků a kardiaků k profylaxi a k léčbě hypertenze a arytmií a nic se jim s pamětí neděje a dít nebude. Zmíněné studie se týkaly pouze rozvoje PTSD po těžkých psychotraumatech a jejich výsledky byly pouze na úrovni statistických rozdílů v posuzovacích škálách na PTSD. Nic více, nic méně. Cílené gumování paměťových stop pomocí drog patří tak i nadále do oblasti sci-fi.
Další četba:
Pitman RK et al., Curr Psychiatry Rep. 2004 Aug;6(4):241-242.
Pitman RK, Delahanty DL, CNS Spectr. 2005 Feb;10(2):99-106.
-není identické s tištěnou verzí-