24. 11. 2005
Dobrý den,
mám poměrně morbidní dotaz - je člověk jediným živočichem, který má strach
ze smrti? Nemyslím tím pud sebezáchovy, ale "uvědomění si" blížícího se konce.
Ondřej Bukáček
Sám jistě tušíte, že to nikdo nemůže vědět, protože si o tom s příslušnými mimolidskými živočichy nemůžeme popovídat. Naše názory se tedy odvíjejí od analogií a jsou syceny přirozenou lidskou domýšlivostí, která se projevuje vůči všemu odlišnému. Na to, co zvířata „cítí“ (bolest, strach, hněv, hlad) usuzujeme z jejich chování a používáme při tom chtě nechtě určitou míru projekce („podle sebe soudím Tebe“), která vede často k antropomorfizaci (zlidšťování toho, co pozorujeme). Antropomorfizace je sice suchými vědci odmítána jako zavádějící, ale podle mého soudu je vlastně docela oprávněná. Vezmeme-li totiž v úvahu, jak málo se od zvířat lišíme v genetickém kódu, ve struktuře mozku, v metabolických pochodech (v játrech, ledvinách), ve funkci neuronů, složení krve atd., nemůžeme se vyhnout tušení, že podobně málo se lišíme i v prožívání – ovšem za předpokladu, že „mozek produkuje duši asi jako žaludek tráví“ (parafráze citátu Johna Searle). Na základě toho všeho jsem pro sebe dospěl k přesvědčení, že zvířata strach ze smrti a pud sebezáchovy samozřejmě mají, ale kvalita medvědího strachu ze smrti se od lidské liší asi jako kvalita medvědího čumáku od lidského nosu. Obojí však plní svou funkci. Pokud jde o „uvědomění si“ blížícího se konce, je to asi složitější. „Uvědomění“ je zřejmě příliš silné slovo, ale kdybychom ho nahradili „tušením“, pak bychom i zde našli mezi lidmi a zvířaty podivuhodné podobnosti, pro které svědčí mnohá pozorování, jichž má každý chovatel na tucty. Když moje dcera musela vést svého milovaného koně na porážku, to zvíře to vědělo. O jeho konci by se dal napsat román.