16. 11. 2005
Je pravda, že farmaceutický průmysl de facto ožebračuje pacienty tím, že jeho akcionáři bičují management ke stále větším ziskům a tudíž cenám, což vede k neúměrnému prodražování zdravotní péče, jak jsem se nedávno dočetl?
Aleš K., Praha
Na první pohled to tak vypadá. Před zjednodušujícími závěry a návrhy sociálně-inženýrských opatření těch, co vždycky vědí, jak by věci měly být a pohoršují se nad tím, že zkažený svět nefunguje podle jejich představ, si však dovoluji upozornit na několik komplikací, které přináší složitost systému, o němž je řeč. Předně vývoj nových léků v mnoha případech vskutku znamená přínos a vskutku snižuje utrpení a úmrtnost, o čemž se lze přesvědčit objektivními čísly. Za všechna – ve většině zemí se prodlužuje střední délka života a je pravděpodobné, že kromě životních podmínek a stavu výživy se na tom podílí i nižší mortalita díky účinnější léčbě závažných onemocnění. Vývoj průmyslu včetně farmaceutického nelze hnát kupředu neziskovou cestou, ledaže by šlo o cosi jako „totální nasazení“. Farmaceutický průmysl poskytuje celosvětově miliony pracovních příležitostí a sponzoruje mnohé z toho, na co stát nestačí a nikdy stačit nebude, například v oblasti celoživotního vzdělávání lékařů. Obrat farmaceutického průmyslu je obrovským zdrojem příjmů pro stát, ať už odvodem daní z mezd, daní ze zisku či z přidané hodnoty. Možná byste se divil, o kolik by společnost přišla, kdyby „vydělala“ na zdravotní péči zlevněním léků, a to i bez započítání negativního dopadu na absence, neschopnosti a invalidní důchody – pouze na daních a podporách v nezaměstnanosti. Ostatně - zákazem automobilů by se ušetřily stovky zmařených životů ročně a omezily by se neúměrné zisky automobilových koncernů a na ně navazujících dealerů. Dovedeno do konce, bylo by možno totálně zakázat zisk jako takový. Zisk je vlastně produkt „vykořisťování člověka člověkem“. Pracovat bychom přece mohli všichni jen pro radost. „Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“. Neslyšeli jsme to už někdy? Ale zpět k lékům: prý se do nich u nás investuje čtvrtina zdravotnického rozpočtu. Je to možné, ale v zařízení, jehož jsem ředitelem, stojí ošetřovací den jednoho hospitalizovaného pacienta něco mezi 1200-1400 Kč. Na léky z toho připadá 26.-Kč. Pojďme si tedy příště povídat také o betonu, investicích do přístrojů, o hotelových službách (jídlo, lůžkoviny, energie) a stovkách dalších věcí, které celostátně čítají ve zdravotnictví třikrát tolik než léky. Sociální inženýři jistě vědí jak na to i tam. Kdo si chce pro krátkou paměť vyzkoušet jejich řešení v praxi, dá jim svůj hlas ve volbách. My ostatní víme, že věci jsou mnohem složitější než by se řeklo a nic takového nebudeme riskovat.