27. 10. 2005
Dal by se ve Vašem krátkém sloupku v Reflexu vysvětlit princip psychoanalýzy? K.D., Č. Budějovice
Již v polovině 19. století byl znám pojem nevědomí. O něco později vídeňský lékař Sigmund Freud dospěl k názoru, že právě v něm, tedy v části psychiky, která je našemu uvědomování si skryta, probíhají děje, které způsobují poruchy v našem chování a prožívání (převážně z oblasti neuróz) a které by mohly pozadí duševních poruch osvětlit. Problém je v tom, že již z definice nevědomí se k nim nemůžeme dostat. Mimochodem existenci nevědomí lze doložit. Můžeme si představit analogii mezi vědomě ovládanými tělesnými funkcemi (obsluhovanými příčně pruhovanými svaly, jako třeba pohyb rukou) a těmi, které vědomě řídit nemůžeme (obsluhovanými hladkou svalovinou, jako třeba pohyb žlučovodu). První je zprostředkováno motorickými nervovými vlákny, druhé vegetativními. Nevědomě probíhají také biochemické děje, například v játrech. Proč by tomu nemělo být podobně i v psychice? Freud uváděl příklad posthypnotické sugesce, při které byla pacientka instruována, aby po probuzení z hypnózy rozevřela v místnosti deštník. Ona příkaz vykonala, ale na dotaz proč, odpověděla jakousi záminkou. Nevěděla to, protože to bylo uloženo v nevědomí. Freud usilovně hledal způsoby, jak do nevědomí proniknout a našel několik možností vycházejících z toho, že za určitých okolností nevědomé obsahy prosakují do vědomí, byť v pokroucené podobě, jako třeba chybné úkony (přeřeknutí, přepsání, opomenutí) nebo zapamatované sny, které jsou často ovšem bizarní, protože cenzura pravý obsah nevědomí přes onu pomyslnou bariéru do vědomí nepustí a dojde k jeho deformaci a symbolizaci (penis je nahrazen kůly, sloupy a jinými čnícími útvary, smrt odchodem atd.). Při interpretaci chybných úkonů (zapomenutí předmětu někde může obrážet nevědomou potřebu se tam vrátit) a snů je třeba symboly dešifrovat a deformační proces rekonstruovat zpět k vlastnímu obsahu a tak se dobrat toho, co v nevědomí skutečně je. Tyto způsoby jsou však neobyčejně zdlouhavé a nešikovné. Proto lze ve vztahu s pacientem vypracovat metodu zvýšené produkce „samých přeřeknutí“, totiž volných asociací, a tak si „nadolovat“ materiál k interpretacím, které pomohou odhalit, co se v nevědomí děje. K těmto interpretacím musí ovšem dospět pacient sám, jinak nesplní svůj účel. Předčasná interpretace ze strany terapeuta může naopak zvýšit popření a odpor k léčbě ze strany pacienta. Toto jsou děje, které v rámci psychoanalýzy probíhají a principy, na kterých jsou založeny. Protože víc se sem už opravdu nevejde, doporučuji k další populární četbě na toto téma třetí novelu ze skvělé knížky Stefana Zweiga, která u nás kdysi vyšla pod názvem Léčení duchem.