13. 10. 2005
Pane doktore,
mám od dětství malý problém. Jsem sentimentální. Projevuje se to hlavně při poslechu hudby. Emocionální prožitek klasické hudby od Bacha po Janáčka u mne doprovázejí nezadržitelně kanoucí slzy. Mám už "svoje" skladby, které zabírají takřka stoprocentně. V sále jsem zpravidla jediný, který brečí. Ne ze smutku, ale z krásy! Jinak všechny životní problémy (a že jich bylo!) řeším zcela racionálně a bez větších emocí, žádné jiné psychické problémy nemám. Otázka zní: Dá se s tím něco dělat? Dá se sentiment nějak otužovat"? A jestli ano, tak jak? Děkuji předem. Zdraví Vás A.Rudek, Brno
Přecitlivělost tohoto typu má několik komponent. Jednou z nich je velmi pravděpodobně vrozená disposice, se kterou se setkají vnější vlivy, ať již jednorázové silné události (cosi jako rozhodující momenty v životě, silné a emocí nabité asociace, traumata, zážitky, které utvářejí reaktivitu na celý život) nebo učení coby podmiňování: funguje zde princip odměny a trestu, poučení se z minulé zkušenosti. „Napodmiňovat“ se dá leccos a ne vždy je výsledek účelný a z praktického hlediska pochopitelný. Dokonce i Freud použil tento mechanismus k výkladu etiopatogenese (tzn. cesty od příčiny k chorobnému příznaku) některých sexuálních deviací, např. fetišismu. Lze si tedy představit, že někde na počátku Vašeho slzení při hudbě bylo dojetí spojené (asociované) s emočně silnými myšlenkami či smutnými okolnostmi typu „krásný podzim-dušičky-smrt maminky-ona byla chudák taková hodná-tuhle desku si vždycky pouštěla“. Toto dojetí pak vedlo k dalšímu upevňování začarovaného kruhu. Obecně platí, že negativní myšlenky vedou k negativní emoci a ta zase k negativním myšlenkám (depresivní jedinec nebývá právě dvakrát optimistou). Ve Vašem případě nemluvme o vyloženě negativních myšlenkách, ale princip může být podobný. Celý komplexní vzorec emoční odezvy je pak spustitelný jednoduchým podnětem prakticky kdykoli. Uvedené mechanismy učení se smutku (a také úzkosti aj.) mají své biologické podklady a zdá se, že některé z nich jsou ovlivnitelné psychofarmaky. Antidepresiva třetí generace (tzv.SSRI) kromě toho, že působí antidepresivně, také „vysoušejí slzy u televize“, tedy pomáhají v tom, co představuje Vámi popsaný problém. Navíc brání nadměrnému rozvoji úzkostného chování, které je důsledkem zraňujících životních událostí. Brání tedy patologickému učení.
Jinak se lze „otužovat“ v rámci tzv. kognitivně-behaviorální psychoterapie, která expozici různým patogenním podnětům postupně dávkuje. Než se však rozhodnete k léčbě, zvažte, zda není lepší takovou emoci mít a hezky si při hudbě zabrečet. Mnozí ani nevědí, o co přicházejí. Tuhle jsem si na Vás vzpomněl, když jsem brečel v Národním na Janáčkově Pastorkyni. Léčit se nebudu.
(bez záruky)