18. 8. 2005
Přispět do sborníku k významnému životnímu jubileu prof. Jaroslava Blahoše je pro mne obzvláštním potěšením a radostí, neboť naše osudy, ať již profesionální nebo osobní, se v několika rovinách po pět desetiletí rozličně proplétají. Dr. Jaroslava Blahoše znám vlastně od svého útlého dětství. To jméno často padlo v rodině mého strýce, neboť manželem sestry mého otce byl dr. Jaroslav Pečený, endokrinolog a později ředitel Výzkumného ústavu endokrinologického na Národní třídě. Vím, že byli s Jaroslavem Blahošem přátelé a že kdykoli byl někdo v naší rodině „internisticky“ nemocen, ujal se ho na některém ze svých působišť Jaroslav Blahoš. K tomu přistoupila okolnost, že sám rovněž jednu dobu působil v ústavu na Národní třídě, a to spolu s bratrem mého otce Radmilem, se kterým byli dobří přátelé, což jim vydrželo dodnes bez ohledu na to, že můj strýc si značnou část svého životního filmu vystřihl a vlepil si do něj místo ní odbornou dráhu ve vzdálené cizině. Do přímého osobního kontaktu s Jaroslavem Blahošem jsem však vstoupil později. Bylo to brzy po promoci na Fakultě všeobecného lékařství, kdy jsem zvažoval, jak nejlépe využít tzv. „kolečka“ v rámci předatestační přípravy. Příležitost se tehdy naskytla na interně v Nemocnici pod Petřínem, kde byl v té době přednostou prof. Ota Gregor a klinika byla líhní nejenom významných osobností, ale také mnohých mých pozdějších přátel, mezi jinými - kromě Jaroslava Blahoše - doc. Ladislav Mertl (později gastroeneterolog ve Vinohradské nemocnici), doc. Jiří Šimek (nyní přednosta Ústavu lékařské etiky a ošetřovatelství na 3. lékařské fakultě UK) a řada dalších. Po nástupu pod Petřín jsme se rychle s tehdy ještě docentem Jaroslavem Blahošem domluvili na společných psycho-neuro-endokrinologických tématech, pro která jsem byl v té době zapálen a Jaroslav Blahoš byl ideálním učitelem vědecké formy, usměrňovatelem mého nadšení a zároveň mohutnou inspirací pro další výzkum. Byl endokrinologicky zaměřen a neustále cestoval. Měl proto kontakt se zahraničím, světový rozhled a velkorysost, jakou nacházíme jen u lidí znalých života a světa. Během pracovní doby jsme spolu vymýšleli modifikace TRH testu s využitím nejenom v endokrinologii ale zejména v psychiatrii, navrhovali testování souvislosti kalciového a glycidového metabolismu s duševními poruchami a po večerech pak v soukromí jeho domu na Ořechovce cizelovali rukopisy a objevovali rozsáhlé oblasti společného vkusu v umění, v hudbě a ve společnosti. Jaroslav byl mi vždycky vzorem optimistického, pozitivně smýšlejícího, dynamického, prototypálně radostného člověka, který byl věren svému jménu: vše mu šlo od ruky, dařilo se mu v práci a díky jeho osobnímu šarmu se mu dařilo i ve společnosti. Hrával krásně na klavír a na harmoniku, dokázal okouzlit nejširší odborná fóra od Paříže až po New York. Doba byla k lidské svobodě a tvorbě nepříznivá, ale bylo jaro, údolí se svažovalo krásným petřínským vrchem dolů k řece, my byli o 30 let mladší a dnes mně připadá, že jsme se neustále smáli. Později se naše odborné cesty opět rozdělily, ale i tak naše setkání zanechalo nesmazatelné stopy. Prof. Blahoš je tím, kdo mne vyučil přísnému stylu vědecké práce. Přiznávám, že můj první článek o TRH (ve kterém jsme nota bene přiznali prvenství objevu tohoto působku zaslouženě prof. Vratislavu Schreiberovi) mi vrátil k přepracování čtrnáctkrát. Od té doby vím, že to není nic pokořujícího a že ten, kdo to dělá v dobré víře, vyjadřuje tak vlastně naději, že adept vědy je poučitelný a má smysl se s ním pracně zabývat. Když dnes vidím frustrované postgraduální studenty, jak se pod první recenzí svého článku zaslaného do impaktovaného časopisu vztekají, urážejí a hází flintu do žita, musím se v duchu smát. Chybí jim Blahošova škola. Další stopu jsme vlastně, díky jednomu setkání v bistru na rohu Václavského náměstí a Krakovské ulice při Coca-cole, zanechali na odborném psychiatricko-farmakologicko-endokrinologickém pomezí na dlouhá léta. Napadlo nás totiž, že by se v psychiatrii mohly vyzkoušet blokátory kalciového kanálu. Tento nápad byl svým způsobem prioritní, do té doby nepublikovaný (i když – a to jsme ale tehdy ještě nevěděli –na něm paralelně pracoval můj pozdější přítel Steve Dubovsky v Coloradu) a bez ohledu na to, že se z látek typu verapamilu nevyklubala účinná psychofarmaka, můžeme zpětným pohledem naši stopu dohledat: obrátila pozornost k mechanismu účinku psychofarmak, která interferují s metabolismem vápníku, upozornila na důležitost kalciových kanálů při přenosu vzruchu na centrálních synapsích, vedla k testování hypotéz o změněném intracelulárním metabolismu vápníku u jednotlivých duševních poruch a v neposlední řadě inspirovala farmaceutický průmysl k víceméně úspěšným pokusům využít lipofilnějších kalciových antagonistů než jsme používali my, jednak ke zvládání farmakorezistentních bipolárních rychlých cyklérů, a jednak k vývoji léků s neuroprotektivním účinkem na bázi kalciového antagonismu. Je radostné tu a tam zahlédnout, jak je naše tehdejší práce dodnes citována.
Milý Jaroslave, s vděčností a často na Tebe vzpomínám, děkuji Ti za všechno, co jsi vykonal pro mne i pro mé občas churavějící příbuzenstvo a hlavně za to, že jsi – vedle prof. Hanzlíčka, který se zasloužil o mou věrnost psychiatrii - byl na dlouhá léta mou hlavní odbornou inspirací v medicíně. Do dalších let Ti přeji stálý úsměv, věrné přátele a nehasnoucí šťastnou hvězdu. Q.B.F.F.F. Tvůj Cyril