19. 5. 2005
Vážený pane doktore,
Zajímalo by mne zda je možné, že je člověk závislý na jiném člověku tak že se jeho chování podobá závislosti na opiátu či alkoholu. Mám kamarádku, která již 6 let takzvaně chodí s mužem, který je ženatý. Tento vztah nemá žádnou perspektivu a i on jí potvrzuje, že se nedokáže se svou ženou rozejít natož jí o vztahu říct. Ona mi když jsme spolu, vypráví že je jasné, že to nemá cenu a mluví naprosto racionálně (chce rodinu, děti ap.) A to vše trvá až do chvíle než ho uvidí. V tu chvíli zcela změní výraz tváře a celá jakoby roztaje a prostě a jednoduše zešílí. Je schopna se kvůli němu ponižovat a chovat naprosto bláhově. Chápu, že může být zamilovaná rok, dva či tři ale u tak dlouhého vztahu, který je z jeho strany k ní plný ponižování, nechápu jak je to možné. Navíc mi připadá, že je tento vztah pro ni a její zdraví naprosto destruktivní. Musí také lhát rodičům a tajit svůj vztah a to jí působí značné zdravotní potíže. Je jí 30 let a nevím jak jí pomoci.
Děkuji za odpověď
Ivana
To má několik příčin, z nichž některé jsou na straně vaší kamarádky, některé na straně jejího přítele a jiné mohou spočívat v okolnostech. Mezi ty první patří osobnostní rysy. Jednou z osobnostních dimenzí je závislost na odměně, na tom, jak nás oceňují druzí. Závislost na autoritě (na matce, na otci, na učiteli, na vychovateli, na trenérovi, na lékaři) je skutečně jednou ze závislostí a lze ji nahlížet jako na určitou techniku vyrovnávání s náročnými situacemi. Autorita za nás rozhoduje, snímá z nás hříchy, umenšuje břemeno našeho vlastního rozhodování a zodpovědnosti. Naše podřízenost a nesvoboda je daň, kterou jí za to platíme. K tomu u mnohých ještě přistupuje určitá míra „masochismu“; těm trápení přináší uspokojení. Jsou ovšem jedinci, pro které je taková směna nepřijatelná a raději zemřou než by se podvolili. A naopak tací, kteří by se upsali třeba čertu, jen aby sami to břímě svobody nést nemuseli.
K těm druhým příčinám patří komunikační styl a charisma kýžené bytosti, oné autority, které se leccos odpouští, aby mohla zůstat modlou, aby mohla roli spasitele hrát. Závislost na sobě vyvolávají u druhých lidí často osoby na první pohled neobdivuhodné, všelijací šejdíři, ťunťové a padouši. Důležitější než jejich přednosti jsou jejich (mnohdy psychopatické) osobnostní rysy. Tito „svůdci“ mohou někdy svého talentu k ohlupování jiných lidí využívat téměř masově a uplatnit se jako politici a státníci. K tomu všemu přistupují okolnosti jako opuštěnost, nějaký hendikep, prostředí se ztíženým přístupem do společnosti a omezenou šancí na seznámení s odpovídajícím partnerem. Každý čtenář může ve všech zmíněných oblastech najít a přidat sám ještě mnoho dalších příkladů příčin, které vhodně poskládány scvaknou jako past a nepustí: rozum je pak to poslední, čím se oběť (byť třeba seberozumnější) řídí. No a to je to, co nevcítivé okolí typicky nechápe. Ostatně všichni kuřáci svým rozumem vědí, že kouření zabíjí – ale risknou to. Závislost jako závislost.
(bez záruky)