3. 3. 2005
Co si myslíte o tzv. rovné dani?
Jana B., Žilina, Slovensko
Otázka má sice k psychiatrii hodně daleko, ale jsou témata, o kterých je dobře čas od času si popovídat, ať jsme kdo jsme; zejména o těch, kterým se dříve nebo později nikdo nevyhneme. Daně jsou obecně způsob, jakým získat od lidí prostředky k zajištění veřejného zájmu. Mohli bychom sice financovat vždy jen to svoje, ale pak by se v prostoru mezi našimi příbytky (pozemky, životy, příběhy, zájmy) rozprostíralo smetiště. Až potud je to správně. Daně však mohou být nahlíženy také jako státní organizovaná loupež ve stylu Jánošíka nebo Jesse Jamese („bohatejm prachy bral, chudákům je rozdával“). Rozdíl je pouze v tom, kdo si přisvojuje právo rozhodovat o tom, co je a co není ve veřejném zájmu. Čím více toto právo uplatňuje stát, tím menší tlak na kultivaci individuálního altruismu vyvíjí a naopak. V „sobecké“ Americe jsou soukromníci, kteří platí profesorská místa na universitách. U nás nejsou ani ochotni zaplatit za potomka školné v roční výši dvou lepších večeří. Malé daně znamenají vyšší osobní zodpovědnost za věci veřejné a naopak („stát mně sebere polovinu na daních, ať se tedy stará“). K tomu přistupují univerzální nešvary typu s jídlem roste chuť, z cizího krev neteče a nejlepší zákazník je stát. Přímý dopad nehoráznosti takového zacházení s obyvatelstvem vrchnost zmírňuje různými eufemismy (vzpomeňme výrazu „ukončení letu“ pro sestřelení jihokorejského dopravního letadla plného cestujících sovětskými barbary). K takovým eufemismům patří i „rovná daň“. Myslí se tím všechno, jenom ne rovná daň. Je-li například patnáctiprocentní, ten, kdo vydělá za rok 100 tisíc, zaplatí na dani patnáct tisíc. Kdo ale vydělá milion, zaplatí sto padesát tisíc! Tím uživí nejen toho prvního i s jeho daní (takže zase příjem do státní kasy), ale ještě na polovinu dalšího zbude. To je zpropadeně progresivní sazba! Rovná daň by byla, kdyby všichni platili stejnou částku. Takovou spravedlnost ale nikdo nedopustí, ani liberálové! Proto je „procento“ licoměrně nazýváno rovnou daní. Čím víc kdo vydělá, tím méně smí rozhodovat o tom, jak se svými penězi naloží, neboť větší část je mu formou daně odebrána a umístěna z rozhodnutí cizích lidí jinam. A ještě na něco se občas zapomíná: Čím víc kdo nakupuje, tím víc platí státu na DPH. I kdyby ti boháči nedělali nic jiného než stavěli paláce, kupovali jachty a opíjeli se na nich, jenom na DPH by státu dali víc než všichni troškaři dohromady. Navíc by svými zakázkami snižovali nezaměstnanost a tak umožňovali další výběr daní. Pěstujme si je jako trubce. Takový bohatý boháč je k nezaplacení. Odrbat ho je asi tak moudré jako zabít dojnici nebo zamáčknout včelí matku.
(bez záruky)