4. 2. 2005
Povede výzkum mozku ke změně legislativy?
Cyril Höschl
Světový tisk přinesl nedávno zprávy o výsledcích výzkumu mozku, které naznačují, že biologické zrání tohoto orgánu je u člověka završeno až okolo 25 let věku. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdyby se v důsledku těchto zjištění neobjevily pozoruhodné souvislosti s celospolečenským dopadem. Skupina badatelů okolo dětského psychiatra Jay Giedda z Národního ústavu duševního zdraví (NIMH) v USA ukázala s využitím zobrazovacích metod, že dětský mozek je na jedné straně neuvěřitelně přizpůsobivý nárokům okolí, do kterého jedinec vrůstá, ale na druhé straně zůstává velmi dlouho nezralý, zejména v oblastech, které zodpovídají za „nejvyšší“ mentální funkce, tedy ty, které odlišují člověka od ostatních živočichů. Zráním se myslí plnohodnotný rozvoj, propojení a výživa sítě nervových buněk a jejich výběžků. To první znamená, že ve vývoji člověka se již záhy objeví období téměř zázračné schopnosti naučit se pohybu (chůze), o něco později jazyku a různých komplikovaných činností (hra na hudební nástroj). To druhé však znamená, že tyto mimořádné schopnosti a zdatnosti dospívající mládeže, ke kterým patří postřeh, rychlost, síla, pružnost, rychlé zpracování informací, prostoročasový odhad aj., nejsou provázeny dostatečnou schopností korekce, vyhodnocení následků svého chování, uvážlivosti a zkrátka všeho, co bychom mohli nazvat útlumem rizikového chování. Tento defekt souvisí nejenom s nedostatkem zkušenosti, ale také s faktem, že jako poslední v mozku dozrává poměrně malá postranní část čelního mozku (dorsolaterální prefrontální kůry), která má v tzv. výkonných (exekutivních) funkcích právě toto vyhodnocování na starosti. U chlapců je v tomto smyslu mozek plně funkční zhruba ve 25 letech, u děvčat asi o dva roky dříve.
Jedním z důsledků nerovnoměrného dozrávání lidského mozku je to, že psychomotorická zdatnost a energie, která u dospívajících není provázena dostatečným útlumem rizikového chování, má v běžném životě katastrofické důsledky. Americké statistiky ukazují, že u postpubertálních jedinců je oproti dospělým čtyřikrát vyšší riziko, že se stanou účastníky autonehody a třikrát vyšší riziko, že při ní zahynou. Vyšší výskyt rizikového chování se týká i jiných oblastí včetně sportu, hazardu a konzumace alkoholu a drog. Nezralost mozku má tedy za následek zbytečnou úmrtnost mladistvých. Navíc se ukázalo, že rizikovost chování skokem narůstá za přítomnosti vrstevníků. Pravděpodobnost autonehody vzroste dvakrát, jsou-li ve voze přítomni další dva kamarádi, čtyřikrát, je-li jich tam víc.
Odborníci včetně právníků se domnívají, že mortalita mladistvých je z velké části preventabilní, tj. dalo by se jí předejít například změnou předpisů. Mohla by se řekněme zvýšit věková hranice pro získání řidičského průkazu, mladistvý by nesměl řídit v přítomnosti dalších vrstevníků bez dozoru apod. Legislativní dopad neurovědního výzkumu zahrnuje i trestní odpovědnost, způsobilost k velkým finančním transakcím a další oblasti. Paradoxní přitom je, že fyzicky a sexuálně se hranice dospívání za poslední století posunula směrem k mladšímu věku, zatímco plné osobnostní dozrání trvá buď stejně dlouho nebo se dokonce posunulo opačným směrem.
Proti ukvapené aplikaci výsledků výzkumu mozku do legislativy však mluví několik skutečností. Všechny uvedené okolnosti jsou odborníkům víceméně známy již dlouho, protože stádia osobnostního zrání byla mapována psychologicky. Navíc není zcela prokázáno, že souvislost zrání určité vymezené oblasti mozku s výskytem nějakého chování je opravdu kauzální (příčinná). Celospolečensky uznávané věkové hranice zodpovědnosti nejsou důsledkem nějakého lékařského rozhodnutí, ale všeobecného konsensu, který kromě biologických má i své historické, kulturní, náboženské, ekonomické a právní aspekty. Jejich rozdíl je důležitý a je nápadný i mezi průmyslovými zeměmi: statistiky dopravních nehod například nelze jednoduše přenášet přes Atlantik, už proto, že v USA je leckde povoleno řídit auto již od 16 ti let nebo i dříve, což je dáno odlišným životním stylem. Na druhou stranu by tamní legislativní vývoj v této oblasti mohl být pro Evropu varováním, aby ho nenásledovala se všemi extrémy. Lze tedy shrnout, že ačkoliv nejnovější výsledky výzkumu mozku určitě stojí za zamyšlení, neměly by se stát důvodem k sociálně-inženýrským autoritářským zásahům do oblastí, které se dlouhodobě utvářejí v historickém a společenském kontextu a obrážejí mnohdy protichůdné potřeby a zájmy.
(bez záruky)