3. 2. 2005
Vážený pane profesore,
není mi jasné rozporné stanovisko odborníků ve věci spartakiádního vraha. Máte ve Vašem oboru vůbec jasno v otázkách odpovědnosti za své chování, nebo je to co odborník to názor? K čemu je Vaše změkčilost dobrá? K chránění vrahů?
Jana B.
Napřed bych Vás rád ujistil, že v otázkách zločinu a trestu zastávám vždy spíše tvrdší postoj a souhlasím s Ludvíkem Vaculíkem, který kdysi někde řekl, že nechápe frázi „dotyčnému hrozí X let vězení“, protože naopak „nám hrozí, že ho pak pustí“. Svět však není redukovatelný na jasné zprávy a jednoznačné postoje. Mozek je neobyčejně složitá struktura, o společnosti nemluvě. To, co odlišuje živočichy od neživé přírody, jsou především pudy, emoce, chtění, „drive“, motivace. Skoro všechno to má slovní základ odvozený od lat. moveo, hýbu (emoce, motorika, motivace). Struktura motivačních programů je zřejmě velice košatá. Jednou její částí, biologicky dobře zakotvenou, jsou programy sexuální. Při jejich zrání a vývoji může dojít k poruše, která je obdobou poruch v jiných oblastech (např. chromozomálních poruch, které vedou k mentální retardaci). Můžeme si to představit asi tak, jako kdyby sexuální program omylem zahrnoval ještě „program“ pro agresivní chování, které v sobě máme jinak všichni zabudováno, ale normálně se spouští pouze za určitých okolností (budete-li svědkem toho, jak někdo týrá vaše dítě, může se stát, že budete schopna zabít). Jakmile se sexuální program nastartuje, živen biologickou dispozicí, hormonálními podmínkami a vnější příležitostí, spustí zároveň i vraždící složku agresivního chování, kterou má chybně zabudovánu do svého repertoáru. Může se tedy stát, že takto postižená „vraždící mašina“ je mimo sexuální program osobnostně a sociálně mírumilovnou a slušnou bytostí, která s hrůzností činů spáchaných v rámci pohlavního „aktu“ nemá nic společného. Takoví lidé jsou na tom asi tak, jako by na tom byli normální heterosexuálové na planetě, kde by se pohlavní styk mezi mužem a ženou trestal smrtí. Část by se ovládla, část nikoli. Z těch, co by se neovládli, by část chytli, část nikoli. A z těch, co by chytli, by část popravili a část nikoli. Mimo toto bylo by vše v pořádku. A teď: co je smyslem věznění? Pomsta? Převýchova? Ochrana společnosti? V případě spartakiádního vraha nelze o převýchově mluvit. Lze uvažovat pouze o kompletním vyřazení sexuálního pudu – bez něj pak není ani jeho patologické složky - agrese. Je-li dotyčný kastrován a má nízké hladiny mužských pohlavních hormonů, je jeho sexuální motivace vskutku vyřazena. Navíc je třeba pravidelně kontrolovat, zda nebere drogy. Tím je splněna podmínka ochrany společnosti. Jediným důvodem k dalšímu věznění takového člověka je tedy pomsta. Ta však přijde společnost velmi draho, uvážíme-li, že v opačném případě by dotyčný mohl pracovat ku prospěchu společnosti včetně pozůstalých po svých obětech. Ale pozor: toto je příklad toho, jak individuální musí takové posuzování být. Mnoho zločinců vykazuje poruchy celé osobnosti, nemá etické zábrany, jejich agresivita je součástí povahy, nikoli jen pohlavního pudu, nedokáže se poučit z trestu a vytěžit z odměny, opovrhuje lidskými hodnotami i životy a jejich propuštění vskutku celou společnost ohrožuje. Rekrutují se z nich recidivisté. Zkušenost s nimi ničí naši rozlišovací schopnost. Odborníci by si ji však měli zachovat. Pokud ji mají, shodnou se! Rozpory, na něž poukazujete, se týkají médií a veřejnosti, kdežto odborníci jsou zajedno. A pokud jde o určitou opatrnost v kategorických soudech typu „je zaručeno, že se to už nikdy neprojeví“, je to důsledek alibismu. Ani Vy ani já nemůžeme stoprocentně slíbit, že nikdy nikoho nezabijeme. Nikdy neříkej nikdy. Ale to neznamená, že bychom pro jistotu měli všichni sedět.
(bez záruky)