14. 10. 2004
Vážený pane profesore,
touto cestou by Vás naše rodina, zejména pak naše babička, ráda požádala o radu. Náš tatínek je již asi 10 let kvartální alkoholik. Celá rodina to těžce nese, neboť i když děláme, co můžeme, neumíme pomoci ani jemu, ani sobě. Podle nás tkví zásadní problém v tom, že tatínek si svůj alkoholismus nechce přiznat, a tudíž se nechce ani léčit. Tak nás všechny trápí svými opileckými výstupy, které se opakují v čím dál kratších intervalech. Navíc je teď v invalidním důchodu, a tak už nemá ani žádný režim - už nemusí chodit do práce. Kromě toho je dobře finančně zajištěn a nemá tedy žádné existenční problémy. My se mu snažíme vymýšlet různé činnosti, ale všechno ho baví jen chvilku. Pak se nudí, a proto pije, někdy si k tomu vezme i uklidňující prášky. Nejvíc tím deptá svou maminku. Ona stále věří, že existuje nějaký zázračný lék - ne léčebna, po němž se její syn uzdraví. Můžete jí i nám poradit, jak se s touto těžkou situací vypořádat? Předem Vám děkujeme za odpověď.
M.Š. a J.Š,, Praha
Váš dotaz je ukázkovým problémem mnoha rodin po celém světě. Dá se na něm předvést, jak obtížné je uplatňovat jakoukoli léčbu na pomezí mezi nemocí a sociální patologií, jak zvláštním případem psychiatrické péče jsou závislosti, jak tenká je hranice mezi právy jednotlivce rozhodovat o své léčbě (a třeba nahlížet do své dokumentace) a právy společnosti ochránit ho před ním samým (sic!) a ochránit před ním jeho okolí, děti, rodinu, účastníky silničního provozu. Jakákoli prevence může být označena za potlačování lidských práv, jakákoli nedobrovolná léčba za neoprávněnou. Navíc nedobrovolná léčba je vesměs neúčinná. Problém je v tom, že závislost na alkoholu zdaleka není pouhou nemocí. Kdybychom ji totiž postavili ostatním nemocem na roveň, museli bychom logicky každému opilci dát na jeho opici neschopenku (nejlépe pohotovostní lékař rovnou v baru) a vyvinit ho ze všeho, co by vinou „nemoci“ napáchal. Hospody čtvrté kategorie by byly jakýmisi leprosárii, karanténami postižených. Ostatně invalidní důchod Vašeho tatínka je podobným paradoxem a zároveň ukázkou zhoubnosti sociální sítě v některých případech. Proto musíme trvat na tom, že alkoholová závislost není totéž, co nemoc, a že problémy alkoholismu jsou natolik všeobecně známy, že každý (snad až na malé děti) musí nést určitý díl odpovědnosti za to, že se do stavu opilosti vědomě přivedl (když už ne v plné míře za to, co v ní spáchal). Existují ovšem i čistě zdravotní aspekty a důsledky alkoholismu, zničenými játry počínaje a deliriem tremens, psychózou nebo demencí konče. Tyto stavy, podobně jako tzv. patická opilost, jsou už skutečně takového rázu, že se s nimi zachází jako s každou jinou zdravotní poruchou či nemocí. Činy pod jejich vlivem spáchané jsou posuzovány ve světle snížené až vymizelé schopnosti rozpoznat nebezpečnost svého chování či toto chování ovládnout. Dokonce je léčba těchto stavů a onemocnění hrazena pojišťovnou jako každá jiná!
Teprve až závislost dojde do těchto konců, jde o skutečné nemoci. Zázračná pilulka ale neexistuje na žádnou nemoc, natožpak na alkoholovou závislost. Jediná možná léčba je protialkoholní, založená na odborně vedeném programu. To jediné, co může vaše rodina pro dědečka udělat, je spiknutí za účelem jeho aktivní léčby. Vy jste takový jeho poslanecký klub a Reflex představuje „zlovolná“ media. Schválně, kdo je lepší: tatínek nebo poslanec Kott?
(bez záruky)