7. 10. 2004
Jak se díváte na trestní zodpovědnost mladistvých a na souvislost mezi věkovou hranicí sexuálního soužití („práva”) a zopovědnosti za své chování („povinnosti”)?
D.H., Praha
V rozvinuté oblasti současného světa je smysl pro fair play mnohdy nahražován právním absurdistánem, který ve svých důsledcích ochraňuje padouchy a vysmívá se obětem. Legislativa tak často znemožňuje výkon spravedlnosti podle zdravého rozumu. K tomu, abych šel hrabat sníh, mi stačí, že nasněžilo, na to nepotřebuji legislativu. K tomu, aby frocek dostal pár pohlavků, stačí, že okradl spolužáka, na to nepotřebuji věkovou hranici. Právní absurdistán dostává do pasti sám sebe: na jedné straně politická korektnost (věk nesmí diskriminovat, běda kdybyste někoho nepřijali jako pilota s odůvodněním, že už je moc starý), na druhé straně můžete do patnácti let celkem beztrestně propíchnout sousedku nůžkami. Vázat rušení těchto nesmyslů na tempo sexuálního dospívání současné mládeže není zcela logické. Je to, jako byste řekli: „Zavraždíš-li babičku, budeme Tě napříště stíhat už od Tvých čtrnácti. Ale abys neřekl, že jsme kruťáci, tak si za to už můžeš zasouložit”. Sexuální dozrávání, zejména biologické, má se zodpovědností pramálo co do činění. Někdo je zodpovědný už v sedmi, někdo není zodpovědný nadosmrti. Kromě toho jsou jedinci sexuálně zdrženliví nebo zcela vyřazení, a přesto mají trestní odpovědnost. Tím nehci říci, že i v této oblasti stanovovat nějakou ostrou hranici není absurdní. Chci pouze ukázat, že řešení „věkové hranice” v obou zmíněných oblastech by mělo být na sobě nezávislé. Navíc argument, že mládež dnes dospívá dříve, je komplikovanější. Je pravda, že se oproti 19. století zřejmě o několik let snížil například věk první menstruace a že možná dochází častěji a dříve k předmanželskému pohlavnímu styku, ale na druhé straně věk zásnub a sňatků se posouvá opačným směrem. Vždyť protějšky ve šlechtických rodech si často byly souzeny již od dětství a sňatek s dvanáctiletou nebyl žádnou výjimkou. V sedmnácti byla princezna již téměř na ocet. Dnes v takovém věku teprve škemrá u rodičů na kolečkové brusle. Když začal Petr Parléř stavět chrám Sv.Víta, bylo mu třiadvacet. Být to dnes, ještě by tou dobou chodil na „stavárně” do menzy. Jinak řečeno, mládež dříve dospívá i nedospívá. Také se objevil nápad hodit vinu na rodiče. To je svůdné řešení, ale má háček: kriminalita je vysoká často právě u mládeže, za kterou nikdo žádnou odpovědnost brát nechce a nebude a kde mnohdy rodičovská autorita zcela chybí. Co se týče trestní odpovědnosti, položme si tedy otázku, komu jaké opatření prospěje: pachatelům nebo obětem? Vývoj kriminality naznačuje, že už je nejvyšší čas brát ohled především na oběti.
(bez záruky)