16. 9. 2004
Co je “detektor lži” a jak funguje? Lze skutečně prokázat, co si člověk myslí?
Radek Sláma, Praha
Každý si může sám na sobě ověřit, že mu v těle probíhá mnoho dějů, které nemůže běžně sám vůlí ovlivnit. Když se lekneme, rozbuší se nám srdce. Když nás někdo veřejně zostudí, zčervenáme, i když nechceme. Přirozený jazyk na to upozorňuje na každém kroku: „Celý se zpotil“, „ruce mu zvlhly“, „celý se zajíkal“, „roztřásl“, „zrudl vzteky“, „zbělel“, „byl celý popelavý“, „vyschlo mu v hrdle“, „seklo to s ním“. Tyto jevy jsou řízeny tzv. vegetativním nervstvem a většinou souvisejí s emocemi. Patří mezi ně změny kožní elektrické vodivosti, která souvisí s prokrvením a s vlhkostí kůže, změny pulsu, krevního tlaku, dechu, průměru zornic a mnoho dalších projevů fyziologických regulací. To, že se vymykají naší kontrole a že by tedy mohly prozrazovat emoci spojenou s nečistým svědomím, se lží, s vědomým zapíráním či překrucováním něčeho, co je pro nás důležité, lákalo už ode dávna badatele a různé vyšetřovatele k jejich využití při zjišťování, zda určitá osoba něco nezatlouká. „Detektor lži“ je původně laický název pro tzv. psychogalvanickou reakci, tedy pro bioelektrickou vodivost kůže. Prvá pozorování vlivu psychologických faktorů na elektrodermální jevy se uskutečnila již před více než 120 lety (Romain Vigoureux 1879)! Od těch dob se metoda v „detekčním“ použití vypracovala zejména v USA. Zahrnuje tzv. polygraf, tedy přístroj, který zaznamenává změny v několika vegetativních oblastech, zejména rychlost tepu a dechu, hodnoty krevního tlaku a kožní vodivost. Vyšetřovanou osobu je nutno nejprve „nakalibrovat“, tj. vystavit ji neutrálním podnětům a v této fázi nastavit „klidové parametry“. Při vyšetřování by to byly otázky typu „Kolikátého máme dneska?“ „Kolik kostek chcete do kávy?“ aj. Potom je možné podívat se, jak se parametry změní při nějaké emoci. K tomu slouží pokořující, nehorázné nebo dotěrné otázky jako „Kdy jste naposledy onanoval nad obrázkem nezletilého děvčátka?“. Je-li vyšetřovaná osoba takto „okalibrována“, položí se jí v nestřeženém okamžiku kritická otázka („Ještě žila, když jste ji škrtil?“) a zkoumá se, jaké situaci potlačovaného rozrušení se vegetativní odezva nejvíce podobá. Detektor lži má řadu úskalí, pro která není u soudu brán jako přímý důkaz. Jsou „trémisté“, kteří na hraničním přechodu celí zrudnou, už když se na ně celník podívá, aniž něco pašují. Naopak některé osoby nemají normální reaktivitu kožní vodivosti nebo ji mají výrazně ovlivněnu jinými okolnostmi, například nemocí. Parametry kožní vodivosti jsou změněny při schizofrenii nebo sklonu k ní, při depresi, v některých situacích u fobiků a při mnoha dalších stavech včetně potřeby odskočit si na záchod. Navíc profesionální agenti či zločinci dokáží změny svých vegetativních reakcí do určité míry trénovat a někdy detektorem úspěšně projdou, i když lžou. Detektor také nemůže dát přímou zprávu o obsahu mysli. Taková možnost se sice nyní už přesouvá z oblasti sci-fi do laboratoří, ale je založena na jiném principu a je teprve v plenkách. Výstup z detektoru lži je tedy zatím pouze signálem, že probíraná oblast je pro dotyčného emočně významná, asi jako pro rosničku je významné počasí.
(bez záruky)