26. 8. 2004
Milý pane Höschle,
Váš sloupek v Reflexu mám opravdu rád... a tak mě napadlo, že ulevím svému mozkodlabu a pokusím se vznést také jeden dotaz... Mohl byste se pokusit nahlédnout problém zamilovanosti z poněkud prozaičtějšího úhlu než bývá obvyklé? Zajímalo by mě, podle čeho si vybíráme, do koho se zamilujeme, nakolik je to vědomé rozhodnutí a jak moc nám do toho "kecá" nevědomí. Existuje nějaká souvislost např. mezi vzorci chování, tvarem obličeje, mimikou či gesty osoby, jež nás zaujme, a předobrazy těchto osobnostních atributů, které s sebou vláčíme, řekněme, od dětství nebo od puberty? Jak je možné, že někdy jsme schopni se zamilovat během pár hodin kontaktu s člověkem, kterého vidíme poprvé v životě, zatímco "odvykací kúra" si vezme klidně i několik týdnů nebo měsíců? Dočkáme se někdy v budoucnu reklam typu: "Nešťastně zamilováni? Snadná pomoc, s naším Fast Heart Cleanerem se zbavíte nechtěných emocí již během jednoho dne?"
S přáním hezkého dne Aleš Veselý
Odborníci musí prominout, že tak rozsáhlý problém zdrcneme do několika vět. Základy toho, čemu říkáme zamilovanost, studuje etologie (nauka o chování) v celé živočišné říši. Užívá při tom poněkud jiných výrazů jako páření, dvoření, atraktor a osobní pouto. Etologové si všimli, že některé znaky či chování, které u opačného pohlaví vyvolají sexuální odezvu, jsou vrozeny a označují se jako nepodmíněné spouštěcí podněty. Tak třeba u červenky je to červená skvrnka v místech, kde krk přechází v hrudní část. Sameček, který byl vychováván v izolaci a už se k tomuto nic dalšího v životě nedoučil, se začne dvořit nejen vycpané samičce, ale i chomáčku vaty, který je takovou skvrnkou ozvláštněn. Není-li však v mládí izolován, na takový podvod nenaletí. Dalším znakům, které jsou pro spuštění sexuálního chování důležité, se živočichové učí jednak během vpečeťovací periody, jednak postupně během vrůstání do společnosti. Důležitost a význam těchto znaků (u člověka módní prvky, minisukně, sestřih, držení těla, pohyby – zkrátka to, co tak brilantně ovládají modelky a jejich fotografové) se během vývoje mění také pod vlivem hormonů a zkušenosti. Sexuální hormony silně modifikují chování a nastavují práh citlivosti na různé podněty, jak vidíme kolem puberty, na vojně, v odloučení aj. Zkušenost souvisí s učením a učení můžeme nahlížet jako podmiňování, tj. utváření reakcí na nové podněty spojované (asociované) s těmi, které už fungovaly před tím. Přitom platí, že vzorce chování, které dlouho nebyly použity, mají silnou tendenci se uplatnit, a to až tak, že se spustí třeba i naprázdno, bez podnětu. Sledujeme-li v analogiích se zvířaty rozvoj lidských sexuálních citů, všímáme si většinou podnětů zrakových (vzezření, pohyb), někdy i sluchových (hlas, melodie, příběh). Obecně méně pozornosti se věnuje tomu, co činí celou oblast stále dosti záhadnou, a to je vliv skrytých signálů, o jejichž povaze toho příliš nevíme. Z těch, kterým se věda poměrně úspěšně věnuje, jsou to signály čichové. Látkám, které u některých živočichů výrazně ovlivňují jejich sexuální chování, se říká feromony. Znalosti o jejich působení (vábení) se často využívají v boji s hmyzími škůdci, kteří se vystaví falešnému chemickému signálu a skončí jako oběti Sirén. Představujeme si, že na náhlé a někdy nevysvětlitelné reaktivitě člověka (zamilovanosti, často fatální), se podílí soubor těchto faktorů, takže ji nelze zredukovaně „logicky“ vysvětlit. Ještě, že sms zatím nejsou čichové a titulní stránka Reflexu není pocákaná feromony. To by se nám to zamotalo.