19. 8. 2004
Jako mladíkovi se mi líbila rychlá, hlasitá, agresivní muzika. Teď je mi 51 a poslouchám klidnou, pomalou hudbu. Proč vlastně?
Jiří Pertl
Jak to bylo s Vámi, to pochopitelně nevím. Všichni, kdo si podobné otázky čas od času klademe, máme jistě podobnou zkušenost se změnou vkusu a preferencí i v jiných oblastech než jenom v hudbě. Odpověď na Vaši otázku se pokusím naznačit příměry a introspekcí, tj. probíráním se vlastní zkušeností. Jako dítěti mi byla odporná ovesná kaše. Vysvětluji si ten odpor jako averzi rozšířenou původně z kaše krupicové, kterou jsem měl celé dětství každý den k večeři. Odpor zákonitě vzniká ke všemu, co je nám vnucováno. Podobně tomu bylo s povinnou četbou. Zatímco averze ke krupicové kaši mi zůstala (jinak jím všechno), ovesnou kaši dnes miluji. Ke zvratu došlo asi v 17ti letech na švédské farmě, kde byl „porridge“ každý den k snídani. Vločky se mi spojily s představou švédské vesnice 19. století, kterou jsem si v té době utvářel četbou románů Selmy Lagerlöfové, a s osudem námořníků bojujících o přežití s minimem zásob. Chyběla už jen dřevěná lžíce. Dnes je po ovesné kaši v bříšku jako v pokojíčku. Na gymnáziu jsme měli jako povinnou četbu literaturu Solženicyna, Vaculíka, Klímy, Škvoreckého a Kundery. Neuplynuly ani dva roky a byli to zakázaní autoři. Začal jsem jejich knihy milovat. K tomuto mechanismu přistupují proměny další: pod vlivem přátel a zážitků se často mění názor na to, co je krásné, co obohacuje, co je poctivé, co je či není povrchní. Dozrává vkus, proměňuje se vnímavost. V dospělosti bývá cenou za určitou vyzrálost otupení původního ostrého vnímání věcí. Projevuje se to i v politické radikalitě. V Evropě konce 20.století jsme často byli svědky proměny mladých revolucionářů ve staré konzervativce. Mám kolegu-psychiatra, Němce, který byl v šedesátých letech v SRN na seznamu problémových osob ve spojitosti s téměř teroristickými levicovými radikály (vzpomeňme na Rudi Dutschkeho a „Rudou armádu“). Dnes je to uvážlivý, moudrý ředitel jedné velké léčebny, vážený občan, otec dvou dětí a majitel domu a klasické limuzíny. Zůstalo mu z těch dob otevřené srdce a pochopení pro jiné než je dnes sám. V našich podmínkách je změna hudebního vkusu to nejmenší, co se nám může přihodit. Daleko zajímavější je tato otázka ve spojitosti s osobní historií mnohých disidentů a statečných odpůrců totalitního režimu. Na rozdíl od mnohých, kteří se nikdy nespálili, oni často začínali jako komunističtí fanatici, někdy i sekerníci. To je však téma na knihu, nikoli na sloupek. Ať vám ta klidná hudba vydrží. Jdete-li na koncert smyčcového kvarteta, málokdy Vám tam totiž zlomí čelist.
(bez záruky)