29. 7. 2004
Pane profesore, co si myslíte o klecových lůžkách? Jsou nebo nejsou z odborného hlediska potřeba? Pokud budou zrušena, nahradí je farmaka? Nebo se používají kvůli nedostatku personálu? Jak je to jinde ve světě? Děkuji za odpověď. O. M., Praha
V celé záležitosti kolem „klecových“ lůžek musíme rozlišovat několik důležitých věcí. Vinou chybných překladů z angličtiny se pletou dohromady síťová lůžka s klecovými (cage beds). Vizuelně je rozdíl v jejich hrůzostrašnosti na fotografiích u emotivně zabarvených článků, fyzicky pak v jejich tvrdosti, když se v nich zmítáme. Ostatně byli jsme v nich jako děti myslím všichni – doma. V životě jsou zkrátka situace, které fyzické omezení vyžadují. Část těchto lůžek u nás je v rezortu práce a sociálních věcí (v Ústavech sociální péče), část ve zdravotnických zařízeních. V obou rezortech jsou však spíše výjimkou, nikoli pravidlem. Síťové lůžko je pouze jedním z omezovacích prostředků, jakých je ve zdravotní péči mnoho: tlumivé prášky, kurty (přivazování k posteli či ke křeslu), fyzické omezení ošetřujícím personálem, „samotky“, dříve „svěrací kazajky“ apod. Při výrazném neklidu, deliriu či agresi, která vysoce ohrožuje postiženého nebo jeho okolí, jsou tyto prostředky nezbytné a je věcí tradice a individuálního posouzení situace, který z nich se zdá nejvhodnější. Když se mezi psychiatry na jednom pražském pracovišti dělala anketa s otázkou „kdybyste vy sám byl dementní a zmatený a neklidný a museli by vás omezit, který z těch prostředků byste pro sebe považoval za nejpřijatelnější“, vyhrála to síťová lůžka! Takže z odborného hlediska potřeba jsou, a to všude na světě. Jsou však země, kde se používat nesmějí, a tam je pak nahrazují jiné praktiky. V Anglii třeba je neklidný pacient „zalehnut“ či přitisknut ke zdi převahou personálu a držen tak dlouho, dokud se nezklidní. Natočeno na film, vypadá to o poznání hůře než zavření do síťové postele. V USA je mnohde systém one-to-one, tj. na jednoho pacienta je nejméně jeden ošetřovatel a ten se od něj nehne. I takovou nákladnou péči, kterou by nota bene u nás zatím nikdo nezaplatil, je však někdy třeba kombinovat s dalším omezením. V USA se dosti používají „samotky“ a také se volá na pomoc policie. Součinnost policie a zdravotnického zařízení nepatří k evropské medicínské tradici. V Německu se kurtuje řemeny k posteli. V Rakousku jsou též síťová lůžka. Všude se to zkrátka nějak řeší. Problém je v tom, že omezovací prostředky se smí použít jen tam, kde je to nutné a jen na nezbytnou dobu; nikdy nesmí sloužit pohodlí personálu („zavřít děti do klecí a dát si v klidu kafe a cigárko“). Uzavřené postele by zásadně neměly být součástí lůžkového fondu (což na psychiatrii už u nás opravdu skoro nejsou), protože pak by v nich v případě 100% obložnosti musel ležet i ten, kdo to nepotřebuje. Jejich použití by se mělo řídit obecnými předpisy o omezovacích prostředcích a mělo by být monitorováno a dobře dokumentováno. Mezi nutností jejich použití a personálním zajištěním péče je nepřímá úměra: u nás v těchto zařízeních připadá asi 0.3 pracovníka na lůžko, v „normálních“ nemocnicích asi 1, v Itálii asi 2, to je 6x více než u nás! Navíc celá psychiatrická péče se musí transformovat a vysunout směrem do původního prostředí pacientů (ambulance, komunitní péče, všeobecné nemocnice). Kauza s „klecovými“ lůžky by u nás mohla širokou veřejnost a politiky konečně vyburcovat k aktivitě v tomto směru. Starých a dementních lidí přibývá a mnozí z nás mezi ně budeme brzy patřit. Měli bychom si připravit podmínky. A na závěr douška: omezovací prostředky - injekcemi s tlumivými látkami počínaje a přivazováním k posteli konče - se zdaleka netýkají jen geriatrie, psychiatrie či ústavů s mentálně postiženými, ale mnoha různých odvětví medicíny včetně ARO, jednotek intenzivní péče a operativních oborů. Ostatně největším omezením vůbec není klecové lůžko, ale narkóza.
(bez záruky)