10. 6. 2004
Vážený pane doktore,
nedokážu si vysvětlit, jak je možné, že se někdy začnu smát ve zcela nevhodném okamžiku např. když můj přítel přijde od lékaře, kde prodělal bolestivý zákrok nebo na pohřbu vzdáleného příbuzného, i když vlastně cítím lítost a soucit? Jak mohu tuto reakci ze svého chování odstranit, když mě překvapuje v nečekaných okamžicích a těžko se zakrývá? Je mi to trapné, protože nerada uvádím do rozpaků své bližní. Děkuji. Petra
K nevhodnému chování v určité situaci může docházet různými způsoby. Nechme stranou psychopatické rysy osobnosti, prostou nevycválanost či nedostatek sociální inteligence, tedy schopnosti rozpoznat, co je a co není v daném kontextu přiměřeným nebo alespoň únosným chováním. To zřejmě není váš případ. Vy jste si nevhodnosti svého projevu plně vědoma a jeho neodolatelnost či nezvládnutelnost Vás trápí. Hlavní a nejčastější mechanismy, jak k takovému chování dochází, jsou dva. První popsali etologové (odborníci na studium chování v přirozených podmínkách) jako tzv. přeskokovou aktivitu: živočich náhle přeruší biologicky užitečnou činnost a dělá něco úplně jiného, např. zápasící kohout začne klovat zem nebo ptáci uprostřed zásnub si najednou začnou upravovat peří nebo čistit zobák. Dochází k tomu zvláště tehdy, když je započatá činnost něčím přerušena nebo dojde-li ke střetu dvou či více protichůdných tendencí a jsou vlastně provokovány vzájemně si odporující reakce. Příkladem může být politikova potřeba prosadit se na veřejnosti, která při skutečném veřejném vystoupení může být v konfliktu s jeho potřebou zmizet někam do bezpečí, což často vede k přeskokové aktivitě většinou z oblasti sebepéče a čištění, jako je upravování knoflíčků u manžet, zapínání a rozepínání saka, sundávání a nandávání brýlí, česání či prohrabávání vlasů apod. Britská královna si v těchto situacích někdy cvaká závěrem kabelky. Druhým mechanismem jsou tzv. kontrérní (kontrární) myšlenky. To jsou rouhavé nápady o posvátných věcech či nutkání provést něco opačného než co situace vyžaduje. Čím slavnostnější situace, tím nevhodnější nápady. Příkladem může být neodbytné nutkání říci něco strašně sprostého při mši, při slavnostním projevu, do rozhlasu v přímém přenosu, zachechtat se na pohřbu apod. To je mechanismus obsesí, který se během vývoje osobnosti fyziologicky objevuje v dětství (vtíravé kontrérní myšlenky na školních výchovných koncertech vážné hudby, při hymně atd.) a patologicky jako obsedantně-kompulzivní porucha (viz REFLEX ??? /sloupek 69-OCD/). První mechanismus bychom mohli jinými slovy označit jako východisko z rozpaků, druhý jako určitou formu úzkosti. Nevím, jak jste stará, ale je dost možné, že to ještě samo časem odezní. Kdyby ne, pomůže psychoterapie.
(bez záruky)