3. 6. 2004
Slyšel jsem Vás v rozhlase mluvit o cestování, srovnával jste zážitky na letištích v různých zemích. Mně připadají všechna letiště světa zoufale stejná, takže je úplně jedno, jestli je člověk tady nebo někde v Argentině, skoro se to nepozná. Vy ten dojem nemáte? Jan C., Ostrava
P.S. Máte pro cestující nějakou praktickou radu?
Architektura, suvenýry, lahve alkoholu v duty-free obchodech a systém odbavování jsou skutečně natolik uniformní, že na letištích se vytrácí různopestrost světa a jedincova identita časem trpí. Ovšem uniformní nejsou pouze letiště a řetězce rychlého občerstvení, ale do značné míry i kasárna, věznice a kostely, dávné to symboly globalizace. Zatímco dnes ji exportuje Amerika, kdysi ji vyvážela Evropa. Pohybujete-li se však v takovém prostředí často a získáte v něm jistý stupeň důvěrnosti, stávají se pro vás rozdíly, které přece jen pociťujete, důležitější. Tak například letiště v Praze-Ruzyni má absolutně nejcitlivější detektory kovů na světě. Mám opasek, jehož spona nikde na světě nepíská, ani v USA, ale v Ruzyni bezpečně vždycky. Chudáci ruzyňští strážci musí pak ručně šacovat vlastně každého, protože na každém něco píská. Na rozdíl od svých zahraničních kolegů by tedy klidně mohli ten detektorový rám prodat. Na jejich práci by se nic nezměnilo, jen by se ušetřilo. Naproti tomu moje kolegyně provezla nedávno rentgenem na příruční zavazadla nepoznaně pistoli, navíc omylem. Inu, chybička se vloudí jinde.
Moje nejmilejší letiště bylo až donedávna v Košicích. Dalo se tam přijít 15 minut před odletem a pěšky nastoupit jako na vesnické zastávce: žádné koridory, jezdící schody, autobusy na ploše. Hezky rovnou do letadla. Ale už i tam se to odlidšťuje, dostavuje a globalizuje. Navíc po vstupu do EU se prostupnost hranice se Slovenskem zhoršila, takže mou občanku tam teď pečlivě studují, zatímco dříve bezmála stačilo jen zamávat. Když jsem se podivoval, řekli mi, že bez přistoupení k Schengenské dohodě by se režim na hranici mohl uvolnit pouze na základě dvoustranné smlouvy se Slovenskem, ale tu „nám Brusel nepovolí“. Nevím, jestli to je pravda, ale každopádně navrhuji, abychom se spolu se Slováky na Brusel vykašlali a udělali si z hranic klidně zase „korzo“.
Nejúžasněji působí letiště Franze-Josefa Strausse v Mnichově. Ještě nestačilo ošuntět a záchody, na kterých po vás umělé chapadlo automaticky omyje prkénko, vkročilo do jedenadvacátého století. Nejnepříjemnější letiště je Charles de Gaulle (CDG) v Paříži. Obludná, odlidštěná, nepraktická, nepřátelská, zoufale špatně označená betonová změť, kterou z terminálu do terminálu objíždíte hodinu ploužícím se autobusem, přičemž následný spoj vám dozajista uletí, protože protivný personál vás do něj už 15 minut před odletem nepustí a nepustí, ačkoliv letadlo tam pak nechá ještě další půlhodinu stát, aby vám z něj mohli vyhodit na plochu kufr, který ač neradi stačili přeložit, než jste to betonové monstrum objeli a s armádou bloudících Ukrajinek a mohamedánů našli ten správný „gate“. Váš kufr vás pak ovšem po náhradním spoji zaručeně mine, takže ho v cíli musíte reklamovat. Ve chvíli, kdy toto píšu, slyším v rádiu, že na CDG právě spadl strop. Těch obětí je mi nesmírně líto. Preventivně by ale zřejmě bylo nejlepší, kdyby to spadlo naráz celé. Škoda, že už se mi sem nevejdou letecké společnosti, to byste koukal. Ale radu ještě stihnu: nikdy si nedávejte odbavovat kufr. Brzy zjistíte, že i košile na 14 dní se vejdou do příruční aktovky a všechno ostatní je zbytečné. Aspoň se to neztratí, nemusíte na to u pásu čekat a vypadnete hned po příletu první na vzduch.
(bez záruky)