6. 5. 2004
Dobrý den pane doktore,
Jak to, že někteří lidé jsou mi už od pohledu sympatičtí, aniž bych je znal, nebo znal někoho vizuálně podobného a naopak? Mám snad v mozku "uložen" typ lidí, kteří mi jsou sympatičtí a kteří ne?
Pavel Lindovský, Brno
Neurovědní poznatky poslední doby dokládají, že určité emoce (náklonnosti, obavy, strachy, úzkost) a vůbec typy reakcí máme vskutku předprogramované. S využitím počítačové metafory bychom mohli říci, že máme v mozku „makra“, jakási „defaultní“ nastavení. V oblasti emocí jsou to třeba nepříjemné pocity a obavy ze štírů (pavouků) či hadů. Během vývoje jedince tato „makra“ slouží dalšímu učení. Buď se podle nich vytvářejí další nebo se naopak na základě nových zkušeností jejich význam tlumí, odnaučuje. Strach většinou budí ty podněty, které v hluboké historii lidstva byly skutečně ohrožující a vyhýbaní se jim bylo často život zachraňující. V menší míře to platí i o lidských tvářích, o zápachu a o vzorcích lidského chování. V mnoha případech bychom si za „lidský“ mohli dosadit „živočišný“ a někdy i „rostlinný“. Zajímavou otázkou zůstává, kde se v nás tyto polotovary postojů a reakcí berou a jak by se to dalo zkoumat. Zdá se, že předpokladem těchto vrozených vzorců jsou struktury neuronálních sítí, které jsou vrozené, geneticky zakódované. Velká část z nich je však „uhnětena“ v různých fázích vývoje. Známé jsou kritické periody vpečeťování u zvířat, kdy dochází ke vtištění, ražbě určitého chování naráz. Vzpomeňme na kachničky kolébající se po louce za krabicí od bot nebo za asistentkou Konrada Lorenze (který za studium chování dostal nakonec Nobelovu cenu), místo za vlastní mámou. U člověka ona kritická perioda není tak nápadná a ohraničená, ale v tom, kdo v nás jednou bude či nebude vyvolávat sympatie nebo odpor, hraje zřejmě důležitou roli raná zkušenost s určitými typy. Tuto zkušenost navíc přiživují i režiséři obsazující ve filmu různé charaktery fyziognomicky odpovídajícími herci („vědec“, „slušňák“, „padouch“ atd.). Zajímavé je, že u člověka opravdu mají veliký význam tváře. Schopnost vnímat podobu lidského obličeje je vrozená, máme pro ni v mozku zvláštní modul a zřejmě v tomto velmi vynikáme nad zvířaty. Lidé s narušením těchto modulů nepoznávají obličeje (porucha zvaná prosopagnosie). Lidé s narušením některých jiných struktur mozku sice obličeje poznávají, ale zase k nim neumí přiřadit správnou emoci. Jedna pacientka s narušenou amygdalou poznala v obličeji jiných lidí hněv či smutek, ale nepoznala vůbec úzkost a strach. Fungují-li vám tedy všechny tyto mechanismy správně, hned je vám od pohledu někdo sympatický nebo ne. A funguje-li vám správně úsudek, jste schopen si první dojem opravit na základě solidních informací.
(bez záruky)