12. 2. 2004
Dobrý den, zajímalo by mě, jestli můžou rozum a chtíč zůstat v opozici natrvalo.
Děkuji, J. Vimr
Mohou, ač se to tak nezdá, neboť obojí s věkem zpravidla umdlévá. Vztahy rozumu a citu, logické kalkulace a emoce či vědomí a nevědomí prodělávají ve vývoji člověka různé proměny. V úsvitu psychoanalýzy si toho detailně všiml její zakladatel Sigmund Freud. Dodnes jeho koncept Já (Ego), Nadjá (Superego) a Ono (Id, pudová přání) a výslednice jejich vztahů plní základní psychologické příručky. Já je jakousi výslednicí pudových a často temných sil Id (co by se chtělo, čili chtíč) a kárajících, omezujících sil svědomí, které představuje Superego (co by se mělo, čili vlastně rozum). To první jako by nám bylo dáno do vínku, to druhé se utváří výchovou. Vínkem jsou geny po předcích a hormony, výchovou je vliv rodičovských a jiných autorit. Již z toho plyne, že jejich poměr je v průběhu života (na jehož počátku je vždy velká chuť a žádná zodpovědnost) různý, byť vždy trochu dialektický. Nauka o chování zvířat, etologie, však tuto schematickou představu poněkud zkomplikovala. Ukázala, že „chtíč“ představuje také chtění, vůli, motivaci, potřebu uplatnit určité vzorce chování a že tedy pracuje rovněž ve prospěch rozumu. Toto téma se nyní opět vrací ve světle moderních zobrazovacích metod mozku, které umožňují zpřesňovat naše představy o neurobiologii duševních dějů. Ukazuje se například, že emoce hrají veledůležitou roli při ukládání informací do paměti a že se tak významně podílejí právě na tom, co považujeme za „rozum“. Kryl zpívá „intelekt když bez duše tak podoben je ropuše či slepci s mečem v tanci“. Vy ale máte zřejmě na mysli chtíč v užším významu, něco jako sexuální nezdrženlivost, promiskuitu či deviaci u jinak rozumného člověka. Pak ovšem máte pravdu, ten zůstane s rozumem navždy v rozporu, neboť kdyby se lidé věnovali sexu pouze v případech, kdy je to rozumné, pak už by lidstvo dávno vyhynulo.
(bez záruky)