18. 12. 2003
Dá se poznat charakter člověka podle toho, jak "kouká"? Je výraz obličeje vypovídajícím znakem např. o povaze?
J.N.
Říká se, že oko je oknem do duše. Zvláštní schopnost rozeznávat tváře, kterou má člověk velmi vyvinutou a v mozku „hardwarově“ zakódovanou, je nesmírně důležitá pro přežití, pro vyhodnocení možného nebezpečí, pro posouzení situace, ve které se jedinec octne a pro orientaci v mezilidských vztazích. Toto zařízení, které se jistě ve většině situací osvědčilo a osvědčuje, má ovšem také své nevýhody a může zradit. Když se odborníci snažili podle výrazu obličeje určovat osobnostní rysy (resp. typy), ukázalo se, že to není dost dobře možné. Tak italský kriminolog a psychopatolog Caesare Lombroso popsal tzv. kriminální obličej charakterizovaný očima posazenýma daleko od sebe a velkýma odstálýma ušima. Potíž je v tom, že mnoho lidí s podobným obličejem nejsou žádní zločinci a naopak. Navíc každý si význam „předpřipravených“ vzorců obličeje dotváří na základě vlastní životní zkušenosti, kterou máme každý jinou. Základní vlastností oněch vzorců je, že čím jsou cizejší a podivnější, tím větší nedůvěru vzbuzují (první spatření černocha bělochem a obráceně). Tak, jak se v průběhu zkušenosti „důvěrnost“ v některých případech zvyšuje, tak se také zvyšuje důvěryhodnost. V neznámé kultuře proto jindy osvědčený mechanismus selhává. Mnoha Evropanům se tváře pouštních beduínů zdají hrozivé a budí strach, ačkoli může jít o ty nejhodnější a nejmírumilovnější lidi, se kterými se kdy potkali. K tomu přistupují předsudky podbarvené vírou nebo všelijakými pověrami. Je-li jejich součástí člověku podobný obraz božstva, může se stát, že setkání s někým, kdo takovou představu naplňuje, vede k osudovému omylu, jak se stávalo domorodcům při prvním kontaktu s bílými kolonizátory. Zbožnění se pak po procitnutí rychle změnilo v hrůzu a nenávist. Navzdory všem těmto selháním naše rozpoznávací zařízení přece jen asi ve statistických měřítcích funguje. Vyhodnotíme-li určitý obličej jako „svazácký“ či „funkcionářský“, častěji se strefíme než mýlíme. Solženicyn kdysi řekl „ukažte mi album fotografií, a já vám řeknu, kdo je členem politbyra“. Orwellovi se připisuje vtipný postřeh, že po padesátce má každý takový obličej, jaký si zaslouží. To vede k přibližnému formování určitých prototypů, které nám do značné míry umožňují rychlou první orientaci, například při setkání s nedůvěryhodnými buldočími typy podnikatelů a všelijakých šejdířů. O to nebezpečnější jsou však omyly s tím spojené. Říká se, že nejnebezpečnější jsou zločinci s nevinným obličejem, protože v nás včas nespustí obranné reakce a nevyvolávají úvodní ostražitost při jednání. Důsledkem jsou pak zprávy typu „naletěl několikrát trestané podvodnici, která z něj pod příslibem sehnání bytu vylákala zálohu půl milionu a zmizela“. Znám lidi, kteří mají ústa narostlá do úsměvu i když se vůbec neusmívají, takže se na ně okolí omylem stále usmívá. Naopak některé nespravedlivé předsudky jsou hluboce zakódovány a jen obtížně se korigují, jako přesvědčení o zákeřnosti zrzounů nebo nízké inteligenci blondýn. Odpověď na vaši otázku je tedy dvojí: nahrubo platí, že určité fyziognomické typy jsou pravděpodobněji spojeny s určitou povahou („úlisný“, „slizoun“, „sympaťák“, „učenec“, „drsňák“, „dobrák“), avšak v jednotlivých případech to nejenom neplatí, ale může to často vést k hrubým chybám a nespravedlnostem obojího typu - přecenění i podcenění určitých povahových rysů. Proto bychom nikdy u prvního (intuitivního) dojmu neměli setrvat, nýbrž vždy zapnout rozum a své archaické pocitové vzorce kriticky poopravit.
(bez záruky)