6. 11. 2003
Doslechl jsem se něco o autoregulaci osobnosti. V čem vlastně spočívá a k čemu je dobrá. Za odpověď předem děkuji. Adam F.
Upřímně řečeno nevím, co máte na mysli. Vaše otázka je však příležitostí k poukazu na smysl psychoterapie, neboť právě v procesu utváření osobnosti je to metoda účinnější než kterákoli jiná. Během svého vrůstání do společnosti si každý osvojí nejenom role, které „hraje“ ve styku s okolím, ale také tzv. kognitivní styly, prismata, jakými hodnotí skutečnost. Jsou-li tato schémata zavádějící, tzn. vedou-li k poruchám přizpůsobení a činí život jedince obtížným, popřípadě vedou k duševním poruchám, lze je „přecvičovat“ s využitím kognitivně-behaviorální terapie, což je jeden z důležitých psychoterapeutických směrů. Vychází z toho, že emoce jsou výsledkem toho, jak interpretujeme události a jaký mají pro nás význam. Záleží na kontextu, ve kterém k události dojde, na náladě, v jaké nás zastihne, a na naší předchozí zkušenosti. Jinými slovy, táž událost vyvolá různou emoci u různých lidí či u téže osoby při různých příležitostech. Představme si takovou situaci: Když jsem vyšel dnes ráno z domu, tři další muži se také vydali do práce. Náhodou se každému z nich přihodilo totéž –šlápli do psího hovínka. U prvního převládala depresivní schémata: „To jsem celý já, to se může stát jen mně, jsem absolutně nemožný, ani si nezasloužím pobývat na tomhle světě, na co sáhnu, to je malér, je to typická ukázka toho, jaký celý dnešní den bude“. Druhý muž měl spíše sklon k úzkosti: „ Teď se vrátím domů, abych si očistil boty, ujede mi autobus, přijdu pozdě do práce a nakonec mne třeba vyhodí. Když to neudělám, lidi budou mít pocit, že mám problémy s hygienou, to se rychle roznese a stejně mě vyhodí“. Třetí muž má problémy se zvládáním vzteku: „Čí to byl pes?! Kolikrát to mám sousedům opakovat, ať ho nenechají courat před mým domem, ale copak mě někdo poslouchá? Až je nachytám, to uviděj!“ Sklon k depresi vede k myšlenkám na ztrátu, sklon k úzkosti je spojen s představou nebezpečí či hrozby a pocit vzteku je provázen myšlenkami na něčí nesprávné chování nebo překračování pravidel. Pak je ale ještě další možnost – postoj trénovaného kognitivního psychoterapeuta: Podívá se na své boty a řekne si: „No není to skvělé, že jsem si zrovna dneska ráno nezapomněl vzít boty?“ Kognitivní terapie si nezakládá na tom, že naučí někoho myslet více rozumově nebo že je vždy nutné myslet pozitivně. Základní myšlenka je, že vždy existují různé možnosti pohledu na tutéž věc či situaci. Cílem psychoterapie v tomto případě je objevit nové možnosti jak staré situace vnímat. A podobných příkladů, jak na sobě pracovat, je přehršle.
(bez záruky)