23. 10. 2003
Vážený pane profesore,
pro Vaši rubriku v časopisu Reflex si Vám dovoluji položit dotaz, byť poněkud osobnější: Pokud jsem dobře slyšel a pokud si dobře pamatuji, v rozhlasovém rozhovoru, který s Vámi nedlouho po Vaší kandidatuře do Senátu vedla tuším, paní Klusáková, jste uvedl, že předvolební kampaň a související záležitosti byly pro Vás jedním z nejhorších životních zážitků (naopak jako klad jste uvedl seznámení se se zajímavými lidmi). Mohl byste svou zkušenost z účasti v politickém dění popsat blíže?
Se srdečným pozdravem
Pavel Caban, Praha/Brno
Nevzpomínám si, že bych někde uvedl, že předvolební kampaň a související záležitosti byly pro mne jedním z nejhorších životních zážitků. Opak je pravdou, bez ohledu na výsledek. Byla to zajímavá lekce, která mi dala nahlédnout pod pokličku povrchního vnímání politického dění. Ti, kteří mi v té době dali nejvíc, byli zejména karlínští Romové. S některými z nich jsem se setkával i později a pochopil jsem problémy, se kterými se setkávají v naší společnosti. Je ale pravda, že jsem neúspěch v oněch volbách do senátu nakonec pocítil jako ohromné vysvobození, jako úlevu. Uvědomil jsem si, že v době, kdy revoluční kvas je již za námi, nejdůležitějším zdrojem uspokojení je nakonec vždy naše vlastní profese, práce, kterou zvládáme a pro kterou jsme trénováni. Radost mi přinášejí studenti, Centrum neuropsychiatrických studií a pronikání do tajů činnosti lidského mozku. Přátelské vztahy k mnoha politikům z té doby však dodnes považuji za nesmírně obohacující. Ukázaly mi, že svět není černobílý a že politika není „jen svinstvo“, ale také spousta užitečné a náročné práce, kterou mnozí z nich stále vykonávají. Naučilo mne to posuzovat svět obezřetněji, bez nenávisti a s úctou k těm, kteří ho v rámci svých možností vylepšují. Spolu s Janem Nerudou tedy mohu říci, že „vším čím jsem byl, jsem byl rád“, i když nyní jsem zcela jinde a neměnil bych.
(bez záruky)