4. 9. 2003
Dobrý den
Můj dotaz se týká psychoanalýzy,o níž se občas ve Vašich článcích zmiňujete.Váš kolega František Koukolík ji však považuje za teorii překonanou a na Západě hojně opouštěnou.Kdo má tedy pravdu?
Tomáš Jablonický
Některé části svého těla můžeme ovládat (příčně pruhované svaly), jiné nikoli (většinou hladké svaly). Nemůžeme si například na požádání posouvat potravu tenkým střevem nebo ovládat funkci jater. Podobně část naší psychiky je běžně přístupná našemu vědomí a vůli a část nikoli (nevědomí). Zakladatel psychoanalýzy, Sigmund Freud, správně předpokládal, že nevědomí může být zdrojem mnoha potíží, ale náprava není dost dobře možná, je-li zdroj našemu náhledu nepřístupný. Proto se pokoušel nacvičit přístup k nevědomým obsahům psychiky. Jako první se nabízela hypnóza, ale ta ho zklamala, protože její využití k tomuto účelu bylo omezené a nespolehlivé. Všiml si, že nevědomé obsahy někdy „prosakují“ do vědomí při chybných úkonech (přeřeknutí, přeslechnutí, přepsání, opomenutí) a ve snech, jejichž výkladu věnoval zasvěcenou pozornost. Vypracoval tedy metodu volných asociací, což jsou vlastně nácvikem do extrému dovedené chybné úkony (myšlení bez cenzury), které obsahují materiál pocházející z nevědomí, jenž je možno dále zpracovat a interpretovat. Tento postup je ovšem z hlediska běžné medicínské praxe příliš pracný a zdlouhavý. Navíc je omezen pouze na problémy, které skutečně spočívají v nevyřešených traumatech a nevědomých konfliktech, jež se kdesi na pozadí naší duše shromažďují asi jako skryté soubory ve Windows po létech užívání, a není použitelný u jasně biologických poruch „hardware“, mezi něž patří většina velkých duševních onemocnění. Proto má oproti farmakům velmi omezené použití, podobně jako jóga při léčbě průjmu nebo poruše jater. Psychoanalýza přesto znamenala v psychologii a v medicíně veliký přínos, neboť obrátila pozornost k mechanismům vývoje osobnosti, k povaze mezilidských vztahů, k cestám sebepoznání a zasloužila se o liberalizaci ve vztahu k sexualitě a nepřímo i o humanizaci psychiatrie. Její největší dopad byl však v oblasti filosofické a kulturní. Spoluurčila tón dvacátému století, ovlivnila meziválečnou literaturu (existencialismus, surrealismus) i výtvarné umění. Její využití v praktické psychiatrii ve světě i u nás je však až na výjimky (Argentina) vskutku mizivé. Jde totiž o odlišné problémové oblasti, které mají překvapivě malý průnik. Zkrátka řečeno, pravdu máme s kolegou Koukolíkem oba.
(bez záruky)