28. 8. 2003
Má skutečně téměř každý Američan svého psychiatra? Nevzniká tak nový typ závislosti? Neškodí zbytečné vyhledávání psychiatrů vlastní osobnosti a samostatnosti? Nevzniká tak nové náboženství? Nevyhledávají psychiatra ateisti častěji než věřící (ti mají svého zpovědníka)?
Martin Dobeš
Lapidární odpověď zní: nemá, nevzniká, neškodí, nevzniká, nevyhledávají. Dojem, že téměř každý Američan má svého psychiatra, vznikl zhruba v šedesátých letech minulého století, kdy prototypem psychiatra v USA byl psychoanalytik a mnoho slavných osobností zvyšovalo svou zajímavost tím, že se k analýze veřejně hlásilo. Nezapomínejme, že Freudova disciplína je méně stigmatizující než mříže, prášky a šoky klasických léčeben. Analyzovaný je vlastně svým způsobem trénovaný, aktivně do nápravy svého osudu vkládá nemalé úsilí, stává se postupně také expertem na dynamické pochody lidské duše a zkušenost vlastní analýzy jej i v očích veřejnosti jaksi zhodnocuje. Této módě do značné míry vděčíme za částečnou destigmatizaci oboru v USA. Od těch dob se však i tam mnoho změnilo. Zatímco typický ředitel psychiatrického zařízení v USA byl v 60. letech psychoanalytik, v 80. letech už to byl daleko spíše biologický psychiatr („práškař“) a dnes je to nejspíš manažer-ekonom. Počet psychiatrů u nás a v USA v přepočtu na 100 000 obyvatel je zhruba stejný (okolo 10). Zvážíme-li, že den má jen 24 hodin a že prevalence hlavních duševních poruch (tj. výskyt v přepočtu na 100 000 obyvatel za určité období) je v USA a u nás podobná, pak rozhodně není možné, aby „téměř každý Američan“ měl svého psychiatra. Rovněž závislosti a jejich proporce jsou po světě podobné, přičemž závislost na psychiatrovi mezi nimi tvoří jen zanedbatelné procento a oproti jiným závislostem je poměrně neškodná. U mnohých lidí vyhledávání psychiatra (nebo psychologa) skutečně může být projevem nebo i zdrojem určité nesamostatnosti, ale ta si své terče najde i bez psychiatra, mnohdy s horším dopadem. Nová náboženství samozřejmě vznikají, nejčastěji na bázi sekt, nikoli psychiatrie, ale zde doporučuji pojem náboženství co možná zúžit, protože jinak dojdeme k závěru, že vše, co člověk potřebuje, uznává nebo po čem baží, je svým způsobem náboženstvím. Mluví se pak o náboženství konzumu, jídla, peněz, ideologií. A na konec: Nenašel jsem údaje o tom, že by ateisté vyhledávali psychiatry častěji než věřící, protože to bychom v každé oblasti museli znát kromě počtu návštěv u psychiatra a jejich náboženské orientace také přesné počty tam žijících věřících a ateistů a kontakty s psychiatrem na ně přepočítat. Když můj kolega, který je psychiatrem v Izraeli, přijme ateistu, který znenáhla v rámci rozvoje psychozy nábožensky zfanatičtí, ortodoxní oponenti ho napadnou a obviní ze zneužití psychiatrie. Když ale jejich ortodoxní souvěrec v rámci podobného procesu najednou začne jíst vepřovou a vysmívat se všemu, co dodržoval, hned téhož psychiatra volají, aby odpadlíka hospitalizoval, neb to jistě musí být šílenec…
(bez záruky)