31. 7. 2003
Vážený pane Höschle,
rád bych znal Váš názor na následují problém. Jedna z mých známých (dospělá osoba s dětmi) často lže a upravuje si (překrucuje) realitu a fakta tak, aby vyhovovala její potřebě. Podle informací z rodiny lže a nečestně jedná s lidmi (pomlouvání jednoho s druhým a druhého s prvním atp.) již od dětství. Její chování v současnosti nasvědčuje tomu, že svým výmyslům skutečně věří a je o nich přesvědčená (tudíž podle sebe vlastně nelže). Je možné, že dotyčná není schopna reflektovat realitu takovou jaká je a přebírá si ji mimovolně (podvědomě?) rovnou "posunutou", tedy tak, jak se jí to hodí? Nebo je to chyba v interpretaci dobře uložených informací? Co je toho příčinou a co se s tím dá dělat? Děkuji velmi.
V úctě Martin Bílek
Lež je vědomé a záměrné překrucování skutečnosti. Tím se liší od omylu a od bludu, kdy dotyčný rozdílnost své výpovědi od skutečnosti není schopen plně nahlédnout. V případě omylu je názor pod vlivem dalších informací opravitelný, u bludu nikoli, ledaže by byl vyléčen. Zvláštním zdrojem nedorozumění může být významový posun pojmu pravdivosti v různých kulturách. Tak u některých Romů je pravdivé vyprávění spíše takové, které je krásné, dobře vymyšlené a působivé, spíše než takové, kde se fakta shodují s nestranným pozorováním. Gádžo pak nespravedlivě obviňuje vypravěče ze lži. Podobně v dětství jsou kritéria pravdivosti velmi posunuta – dítě fantazíruje s Harry Potterem, Boženou Němcovou či Karlem Jaromírem Erbenem o závod a nikdo je neobviňuje ze lži. Vždyť přísně vzato, co pohádka, to lež, ale všichni víme, že pohádky plní v našich životech úplně jinou funkci než policejní protokol. Někde na pomezí těchto množin se nachází lhavost hysterických (viz Reflex 32/2002) nebo jinak psychopatických osob. Jedním takovým typem je lhaní naučené jakožto technika vyrovnávání s náročnými životními situacemi. Rozvíjí se v dětství prožívaném v nepříznivých podmínkách, s pochybnými rodičovskými vzory nebo bez rodičů, v náhradním prostředí, popřípadě v kriminální subkultuře, kde se jako taktika dobře osvědčuje („zapírání ztěžuje přiznání a naopak“). Dotyční takovou techniku pak vinou chybného sociálního učení uplatňují i tam, kde by nemuseli, nebo kde je to dokonce poškozuje. Psychiatrie zná také pojem „bájivé lhavosti“ (pseudologia phantastica, mythomanie), která je projevem patologického lhaní a podvádění, jež ani nemívá účel a nepřináší dotyčnému zisk. Ona patologičnost připomíná nutkání (viz Reflex 26/2003), obsesi, ale někdy je spíše projevem nadměrné potřeby upoutávat pozornost. Léčba je vždy obtížná a liší se podle typu základní poruchy.
Reflex 30/2003, str.15
(bz záruky)