20. 2. 2003
Co si myslíte o současné situaci kolem volby prezidenta?
Jana K.
Nejprve Vám rád řeknu, co si nemyslím: Nemyslím si, že za současný pat mohou novináři, poslanci, senátoři nebo veřejnost. Nemyslím si, že poslanci jsou hlupáci. Nemyslím si, že národ je lepší nebo horší než jeho představitelé v parlamentu a v senátu. Myslím si, že celá potíž je v tom, že není dobře ustanoven způsob výběru prezidentského kandidáta. Každý spolek, od včelařů až po odbory, má stanovy, podle kterých lze zvolit předsedu. Na celostátní úrovni je to obtížnější. Jediný fungující princip je stranický, ať se nám líbí nebo ne. Proto není problém určit premiéra: je to předseda vítězné strany, i když může mít problémy se sestavením koaliční vlády, ale to nechme teď stranou. U prezidenta je to zapeklitější: zdůrazňuje se jeho nadstranickost, případně mimo- či protistranickost. Tím se z uvedené kvalifikace vylučuje. Státní stanovy, tedy ústava, vznik prezidenta ošetřují šalamounsky, kompromisnicky a nedostatečně. Ačkoliv byl Váslav Klaus ve všech kolech první, nevyhrál; je to opravdu tak, jako kdyby první na Olympiádě v běhu na 100 m nedostal zlatou medaili s odůvodněním, že k tomu by bylo třeba, aby ji zaběhl pod 9s. Charismatické osobnosti se kvalifikovaly na post prezidenta zpravidla v odporu vůči předchozímu režimu a k moci je vynesly převratné politické změny: Masaryk v odporu vůči Rakousku, Gottwald vůči demokracii a kapitalismu, Havel vůči komunismu. Po nich pak následovaly šedivé postavy typu Beneše (i když ho pak mimo nadání proslavila II. světová válka), Zápotockého a Novotného. Nyní jsme v podobné situaci, kdy nový kandidát už nemůže těžit z Havlových disidentských ostruh a jinou kvalifikaci nemá, neboť ta stranická upadla v nemilost a proti jejímu jedinému favoritovi Václavu Klausovi je nepřekonatelný (?) osobní odpor zejména na části pravice. A protože systém generování prezidentů není vychozen, je na tom parlament asi tak, jako kdyby přišel na plovárnu, kde se opaluje spousta lidí, a vyzval by přítomné, aby si zvolili předsedu: copak je to možné, když se ani vzájemně neznají a stanovy na to nemají? Ten chce Halíka, ten akademiky, ten Rychetského. A veřejnost na tom není o nic lépe než ten kritizovaný parlament. Na nikom se nemůže z principu sjednotit a její hlasy se tedy rovněž zneutralizují, úplně stejně jako ve sněmovně. Největší šanci má osoba bez názoru, nebo ten, kdo svůj názor ještě nestačil veřejně vyslovit: cesta nejmenšího odporu. V tu chvíli všichni volají po přímé volbě, netušíce, do jaké ohlávky strkají hlavu: do hry může vstoupit populista Mečiarova typu, ale také Karel Gott, Vladimír Železný, Jaromír Jágr a všemi milovaný Dominik Hašek. Má to tak vskutku být? Není osobní odpor vůči Václavu Klausovi vlčí mlhou, která nám sice nepřivodí do prezidentského křesla přímo Grebeníčka, ale komedianta o něco přijatelnějšího? Je to skutečně to, co si zasloužíme? Tak to si myslím.