13. 2. 2003
1) Jak se dá poznat ( u sebe sama ) že nejsem "normální" ? ( ptám se proto, ze se v poslední době setkávám s tím, že mě mé okolí nazývá "bláznem" - o čemž já nejsem přesvědčena, nicméně jak se říká, ... na každém šprochu, pravdy trochu....)
2/ Tato otázka souvisí s tím prvním dotazem. Pokud mi odpovíte a já zjistím, že na tom něco je, dá se k Vám objednat ? ( uvědomuji si, že asi nejsem první ani poslední a pokud nepřijímáte pacienty, berte prosím tento dotaz jako bezpředmětný)
S pozdravem
Karolina Sykorova
Většinu duševních poruch na sobě poznáte, i když ne vždy vám hned dojde, že jde o nemoc. Vinou chabé osvěty dříve mnoho depresivních pacientů chápalo své příznaky jako slabost, lenost, únavu, nebo trest za svou (domnělou) vinu. Neurotické příznaky jako úzkost, bolesti hlavy, nespavost, či různé fobie nebo rituály chápali postižení už spíše jako poruchu, pro kterou lékaře nebo psychologa často vyhledávali. Vždy však byla část nemocných (zejména s psychózami, šílenstvím), kteří náhled na onemocnění neměli, takže jejich porucha byla rozpoznávána spíše okolím než jimi. Vtip je v tom, že ani objektivní kritéria nemoci (kdyby existovala) by nebyla co platná těm, jejichž porucha tkví mj. právě v tom, že objektivní realitu odlišně testují a interpretují, takže by výsledku stejně nevěřili, asi jako šarlatán nevěří vědci a obráceně. Je to s trochou nadsázky podobné sofisma jako problém, co si myslet o pravdomluvnosti Kréťanů, když vám Kréťan řekne, že všichni Kréťani jsou lháři. A právě tato podskupina poruch může představovat problém, neboť lékaři pro ni sice diagnostická kritéria (cosi jako klíč k určování rostlin) mají, avšak vy jim můžete ale také nemusíte věřit. Další problém spočívá v tom, že mezi normou a patologií bývá v mnoha případech neostrý přechod, asi jako mezi hromádkou a hromadou: umíte jasně určit, kdy je z hromádky hromada? To je do jisté míry dáno prostředím, zvyklostmi, kulturou, přesvědčením, které sdílíme se svým okolím. Tak například častost sexuálního styku barové tanečnice by v případě amerického prezidenta mohla vést k „odborné“ spekulaci, zda nejde o chorobnou sexuální nezdrženlivost (jak se u Clintona skutečně stalo). Měřítko je tedy také dáno kontextem. Zhruba platí, že podezření z duševní poruchy vzniká tam, kde to a) sama nahlížíte, b) máte se svým chováním výrazné problémy ve vztahu k okolí, c) jste vinou soustavných problémů v mezilidské komunikaci hendikepována pracovně, partnersky či společensky, d) jste závislá na nějaké droze či alkoholu, e) uvažujete o sebevraždě, f) dějí se vám nadpřirozené, nenormální nebo nevysvětlitelné věci, kterým ostatní lidé nerozumí, g) máte pocit, že vám někdo na dálku ovlivňuje myšlení, vkládá vám myšlenky, které nejsou vaše nebo vám vaše myšlenky odnímá, h) slyšíte jasně jeden nebo více hlasů, které komentují vaše jednání a povídají si o vás ve třetí osobě i v situacích, kdy nikoho takového nevidíte, i) jste dálkově ovládána nebo ničena radiovými paprsky, zářením, laserem, j) trpíte výraznou nespavostí, apod. Toto všechno by měl být dostatečný důvod jít se poradit se svým psychiatrem, nejlépe co nejblíže bydlišti. Zařízení, kde pracuji, se těmto poruchám také klinicky věnuje, ale nikoli v první linii. Navíc naše kapacita je již naprosto vyčerpána.