6. 2. 2003
Velmi rad by som poznal Vas nazor na autizmus. Cim sa prejavuje? Kedy ho mozno u deti diagnostikovat? Je v lahsej forme liecitelny? Ak je 3,5 rocne dieta velmi inteligentne, sice pomaly, ale predsa sa mu vyvija rec a doktori tvrdia, ze nie je autista, ma len "niektore autisticke rysy", co by ste si o tom mysleli? Ako sa k takejto "lahsej" forme autizmu ma rodic postavit, co ma robit?
Jozef Bednar
K pochopení nějakého příznaku, kterým nás odborná hantýrka straší, a tedy i k lepšímu vcítění se do nemocného, se vyplatí zapátrat v sobě a vzpomenout si, zda jsme někdy i „v normě“ nezažili něco, čeho by onen příznak mohl být zvětšeninou. Poskládáním takových zkušeností si umíme představit silnou bolest, horečku, slabost, neurózu. Při upadání do spánku mnozí někdy zažili pocit, že létají, nebo dokonce chvilkový přelud. Dovedou si tedy při troše dobré vůle představit halucinaci či prožitek psychózy. Nemoc jako by byla extrémně vystupňovaným kouskem zkušenosti, kterou všichni máme, neboť jsme všichni někdy víceméně ne-mocni. Základní autistickou zkušenost (zapadnutí do vnitřního světa) máme také všichni. Představte si nudnou přednášku či schůzi, venku chumelí, v sále přetopeno a šero, z nudy jste už v zápisníku pečlivě vyšrafovali všechny krychličky a hrozny a ornamenty a vyplnili bříška písmenek „o“ a „e“ (tzv. schůzovní autistické malůvky, pro které je typické lpění na detailu), a postupně se pohroužili do vnitřní krásné zimní krajiny se zasněženými stromy: jedete na lyžích, cítíte svěží vítr, širé nebe nad hlavou. Kdyby vaše zapadnutí do vnitřního světa bylo tak silné, že už byste se z něj nedokázali samostatně ve vhodnou chvíli dostat zpět do reality, mohlo by se stát, že byste přestali rozpoznávat, co je sen a co skutečnost. Mohli byste si pak stoupnout, dát si kotvu pod zadek a nastoupit na vlek, což by v sále vzbudilo překvapenou pozornost a mohlo by to dramaticky uspíšit vaši cestu na psychiatrii. Přitom až do určitého momentu, který je dán též kulturním prostředím, jde o normální reakci, jakou všichni známe. Za touto hranicí je to už příznak duševní poruchy, zejména schizofrenie. Váš dotaz se zřejmě týká dětského autismu, který je samostatnou poruchou. Dětský autismus je podmíněn do značné míry geneticky a bývá spojen i s jinými (tělesnými) poruchami. Projevuje se do tří let věku a postihuje asi 5x častěji chlapce. Léčba je symptomatická, potlačuje tedy projevy, ale neodstraňuje příčinu. Hlavní důraz se klade na speciální pedagogické metody k rozvíjení narušených psychologických zdatností v komunikaci a sociální interakci. Autistické děti se vyhýbají pohledu, nedovedou za zařadit do hry s vrstevníky, nestojí o pozornost, mají stereotypní vzorce chování, poruchy vývoje řeči apod. Léky se užívají k tlumení některých přidružených projevů jako agresivity, obsesí a rituálů, poruch nálady a spánku. Vzhledem k veliké variabilitě míry postižení se prognóza odhaduje těžko, ale rozhodně není beznadějná. Nejlehčí formy se později upraví, těžší případy mají ovšem stále prognózu nejistou a vyžadují péči rodiny. Máte-li pochybnosti o někom ze svých blízkých, bylo by dobře poradit se s odborníkem-pedopsychiatrem. Ty, kteří se u nás věnují dětskému autismu hlouběji, však spočítáte na prstech jedné ruky.