16. 1. 2003
Co je to za složku lidského vědomí ( mysli ), která člověka nutí zvažovat a přehodnocovat svoje chování, v níž rezonuje svědomí a kde nachází spolehlivou odezvu i soucit s ostatními bytostmi? Pěstujeme tento element mysli vědomě, nebo se tak děje bez našeho přičinění, samovolně? Jedná se snad o jakousi "vrozenou dispozici"?
Na první pohled by se zdálo, že svědomí tak, jak mu rozumíme v lidském slova smyslu, je výsostným produktem lidského vědomí (sebeuvědomování) a lidské kultury. Podle mého soudu však má, jako ostatně vše v našem chování a prožívání, biologické kořeny a můžeme studovat jeho předstupně i u zvířat. I vlci se chovají svým způsoben „férově“, ačkoli by si mohli vzájemně prokousat krční tepny a prakticky se pozabíjet. I u zvířat se občas projevují poruchy jejich přirozených zábran v agresi. Přírodovědci pak pozorují, například u některých primátů, „zlovolné“ zabíjení druhých, a to nikoli za účelem obživy nebo v obraně, nýbrž zkrátka jako jakousi obdobu genocidy. Biologickými základy mechanismů zábran, jež u člověka byly završeny tím, čemu říkáme svědomí, se zabývají vědy o chování, zejména etologie. Nicméně ke studiu svědomí lze přistupovat z mnoha různých stran. Nejpropracovanější je pojetí filosofické, religionistické a teologické. Vždyť historie lidstva je dramatem zkaženosti a záchrany, věčnou variací na téma zločinu a trestu, viny a odpuštění. Další je přístup psychologický, který je reprezentován především Fredovou psychoanalýzou. Podle její teorie je naše psychika třísložková: Já (Ego), Nadjá (Superego) a Ono (Id). „Ono“ je zdrojem pudových přání, jejichž bezuzdnému uskutečňování brání nános morálky a společenských zábran, na jehož vybudování má zásluhu především rodičovská autorita, zastoupená v „Nadjá“. Psychoanalýza vysvětluje různé stavy jakožto důsledky nepoměru těchto složek. Například nabubřelé Ono a zakrnělé Nadjá vede k narušení zábran a k poruchám chování zahrnujícím třeba i kriminální skutky. Naopak přebujelé Nadjá může souviset s úzkostí, ustrašeností, přepečlivostí a s přílišným potlačením pudových přání, jež má neblahé důsledky pro duševní zdraví. Nezáleží však jen na poměru, nýbrž i na absolutní mohutnosti: jinak vypadají důsledky střetu mohutného „Ono“ a silného „Nadjá“ a jinak, je-li obojí slabé. Všechny tyto koncepty spolu zdánlivě příliš nesouvisejí. Ve skutečnosti však z různých stran osvětlují odpověď na Vaši otázku: vrozená dispozice (biologické mechanismy zábran) a výchova (autorita - superego) nestojí v protikladu. Proces utváření osobnosti má vždy vrozený předpoklad (geny), vnější podmínky (výchova) a různě velký prostor pro uvědomované, volní, svobodné úsilí. Člověk vyčnívá z okolní přírody pouze částí té poslední položky.